Hnutí Na vlastních nohou - Stonožka

V úterý 21. února jsem se vrátila z Kambodži, kde jsem kromě pracovních povinností měla úžasnou příležitost navštívit všechny děti, o které Stonožka na dálku pečuje a kterým posílá náruče štěstí a lásky.
Ve čtvrtek jsem se s paní Lindou Vejlupkovou, která v Kambodži již léta žije, stará se o opuštěné děti a staré a nemocné, vydala do provincie Takeo navštívit Otce Wayna a jeho děti v klášteře Wat Opot. Cesta místním autobusem trvala asi dvě hodiny a byla více než zajímavá. Otec Wayne na nás již čekal a strávili jsme velmi příjemné dopoledne. Wayne vyprávěl, jak se vlastně do Kambodži dostal. Má za sebou trpkou asijskou zkušenost, kterou v něm zanechaly hrůzy vietnamské války, kdy jako americký voják musel z rozkazu nadřízených zabíjet nepřítele... včetně dětí; ty, kterým bylo více než 12, totiž k potenciálním nepřátelům patřily rovněž. Právě doba strávená s armádou v Asii v něm zanechala nesmazatelné zážitky, které převrátily jeho život vzhůru nohama. Hrůzné zážitky z nesmyslné války mu vryly do paměti stopy, které mu po léta nedávají spát. Rozhodl se, že odčiní svoji vinu, a začal se starat o děti, které trpí. Po letech strávených v Hondurasu, kde se staral o děti z ulice a vedl kliniku, našel sílu a do Asie se vrátil.

V Kambodži už působí 9 let a založil právě Wat Opot, klášter v zapomenutém cípu téměř zapomenuté země. Za tu dobu se setkal se spoustou bolesti, nemocí a beznaděje, ale dokázal a stále úžasně dokazuje vrátit alespoň trochu naděje svou pomocí druhým. Děti, které jsou ve Wat Opot, jsou většinou sirotci, HIV pozitivní a moc nemocné. Mají tady ale alespoň svoji postel, ruku, která je pohladí, a vlídné slovo, které jim dokáže v nejtěžších chvílích bolesti (a bohužel i umírání) malinko ulevit. Součástí kláštera je také hospic, kde životy velkých i malých končí - při té vší hrůze - důstojně a vyrovnaně. Wayne bojuje s velkou neznalostí místních lidí o problematice nemocí, s jejich předsudky a náturou, která je pro nás Evropany leckdy nepochopitelná. Oni ví, že existuje něco jako AIDS, ví, že se na tuto nemoc umírá. Odmítají ale připustit, že člověk tím, že je nemocný (a všechny děti za svoji strašnou nemoc nemohou), je pořád člověkem. Snad nejsmutnější byl příběh chlapce, asi patnáctiletého, který se objevil u brány kláštera se smrtí na jazyku... Wayne ho přijal a dlouho se o něj staral, až ho z nejhoršího dostal. Ten kluk začal jíst, mluvit a pomáhat ostatním s prací v klášteře. Když se mu povedlo zotavit se a věřil, že mu začíná alespoň trochu normální život, sebral všechnu odvahu a šel se podívat na svoji rodinu do vedlejší vesnice. Tam ale zůstaly dveře zavřené, protože on byl nemocný a to se neodpouští. Pro něho, který toho dokázal tolik a tak statečně bojoval se svou nemocí, kterou si nevybral, tohle bylo víc, než mohl unést. Našli ho oběšeného...
Kromě nesmírně smutných příběhů, které by se daly vyprávět dlouho a dlouho, je ale ve Wat Opot spousta naděje, lásky a radosti. Radosti ze sebemenší maličkosti, jako jsou vykvetlé orchideje nebo čerstvé mango. Lásky k ostatním, protože i zde je člověk milován. A k tomu přispíváte i Vy všichni, protože posíláte pozdravy a vzpomínky a v mysli jste s kamarády na druhé straně světa. Nedovedete si představit, jakou radost mají děti z pomoci, kterou jim přinášíte. I já jsem měla obrovskou radost z toho, když jsem viděla děti, jak si skoro bezstarostně hrají a dovádějí jako děti všude na světě.

Cestou z Wat Opot jsme se zastavili na předměstí hlavního města Kambodži Phnom Penhu... tahle vzpomínka jen tak z mojí mysli nevyprchá. Viděla jsem lidi, kteří žijí v tak neskutečné bídě, komunitě několika přístřešků, které se ani nedají nazývat domy. Každá rodina má nejméně 5, spíše 6, 7 nebo 8 dětí a žijí tak, jako by na světě nebylo nic než prach, odpadky a bída. A to všechno kousek od jedné z hlavních ulic Phnom Penhu. Ty děti nemohou být nikdy čisté, protože tam není voda... ta přichází jenom v období dešťů, kdy je vyplaví a smete jejich „domy“. Tolik beznaděje všude kolem - neměla jsem sílu uvažovat, jenom jsem cítila, že „naše“ děti jsou krásné, veselé a přes svůj nelehký osud mají to štěstí, že mají i Vás, kteří se o ně zajímáte a nenecháte je prát se s jejich osudem samotné. Když jsem procházela tou (nebojím se říci) skládkou, kde žijí taky lidé – a mezi nimi spousty dětí – uvědomila jsem si, že nejde pomoci úplně všem, na to ani všechny peníze světa nestačí. A to mě strašně bolelo. Ale i díky Vaší práci naděje na lepší život pro spousty dětí kousek po kousku roste. To místo jsem opouštěla s těžkým srdcem.
V pátek jsem se vydala na cestu k moři, kde na mě už čekaly děti z House of Family z Phnom Penhu. Po dlouhých pěti hodinách místním autobusem jsem dorazila v podvečer do Sihanoukville na jihu Kambodži. Moc ráda jsem se po delší době viděla s úžasnými slovenskými lékaři a pracovníky, kteří se o děti starají a zajišťují jim léčbu. Tito lidé berou svoji práci jako poslání a pro děti se rozdávají. Momentálně tam opět působí lékař, který celý projekt před třemi lety zakládal, jezdil po Kambodži autem a doslova sbíral děti z ulice. On, stejně jako všichni ostatní z tohoto neuvěřitelného týmu, může být hrdý na práci, kterou odvádějí. Nahrazují dětem rodiče a jsou pro ně doslova vším. Je krásné vidět, že děti jim svou vděčností, neúnavnou snahou bojovat se svým osudem a láskou, která z nich vyzařuje na dálku, jejich báječnou práci oplácejí. Pro výlet k moři se jim podařilo zadarmo zajistit autobus - a domeček, ve kterém děti bydlely, nabídl (rovněž zadarmo) Don, Angličan, který se s lidmi z House of Family zná a pomohl dětem báječný víkend u moře realizovat.
V podvečer jsme připravili pro děti slavnostní tabuli plnou ovoce přímo na pláži. A čekali, až dorazí. Za chvilku se objevily první děti a já jsem zase zažívala ty nádherné pocity, kdy člověk nejen cítí, ale i vidí, že co dělá, je krásné... ti nejmenší špunti vpředu, následováni těmi většími, a nakonec kluci a slečny... každé dítě mělo v ruce kytičku a všichni ke mně přišly a osobně poděkovaly. Nejdřív ale pozdravily hlasitým a radostným Ahooooooj!!! Mé slzy, za které se nestydím, byly slzy štěstí a lásky. Za Vás za všechny. Poznávala jsem jednotlivé tvářičky, které mi zpívaly své písničky... Sophan, který před rokem umíral, zpíval a smál se, jeho vlasy dorostly... Hong, věčná parádnice, se patřičně na tu slávu vyšnořila... a všechny ostatní, do jednoho, byly krásné a veselé. Moc jsem na Vás na všechny myslela a vzpomínala.
Víkend u moře byl opravdu parádní, děti si užívaly, jak mohly. Ráno nemohly dospat a byly hned brzo nastoupeny v plavkách, s plovacími kruhy (měly krásné labutě, kerých se ve vodě držely jako klíšťata), připraveny vstříc mořskému dobrodružství. Moře bylo nádherné, vlny tak akorát a sluníčko se taky snažilo. Děti dováděly, stavěli jsme hrady z písku a prováděli další různé lotrovinky. Dostat je zpátky z vody byl téměř nadlidský výkon, protože se jim z ní strašně nechtělo a nemohly se vody nabažit. Člověk zapomněl, že jsou nemocné, a zapomněl, že jim byl do vínku nadělen takový osud... prostě normální roztomilé děti, které mohly užívat radosti života. Některé z nich, které na tom zdravotně nebyly nejlépe, jenom ležely pod stromem, ale i na nich bylo vidět, jak jsou za tu úžasnou změnu prostředí vděčny a jak si jí váží.

Řekli byste obyčejný výlet, ale jak je dokázal vzpružit a jak jim vymaloval úsměvy – to je až k neuvěření. Po návratu jsem se ještě byla podívat v jejich novém domě, do kterého se přestěhovaly. Krásně ho vymalovaly a mají v něm vzorný pořádek. Dostala jsem krásný dárek, tričko, které děti samy pomalovaly a které si uchovám navždycky.
Vidět je smát se a dovádět, to je nad všechny peníze světa. Těmto dětem stačí půl dolaru na den, aby mohly dostat lék, který je udržuje při životě, jídlo a aby mohly chodit do školy. Půl dolaru, to je 12 korun. Díky Vám se 55 těchto dětí v Kambodži a v Thajsku má mnohem lépe, než kdyby žily na ulici a pomalu jim vyhasínala jiskra v očích. Vaše práce je jedinečná a vidíte, že i malé penízky dokážou skoro zázraky. Děkuji Vám všem jménem všech dětí za to štěstí, které jim i Vy přinášíte. Děkuji všem obětavým lidem, kteří s dětmi žijí a pečují o ně, protože jejich nezištná práce je nenahraditelná. A děkuji za to, že jsem Vás mohla poznat a díky Vám pomoci těm, kteří to tak strašně potřebují.

Vaše Hanka Flanderová
Bangkok