Hnutí Na vlastních nohou - Stonožka

Vzpomínka na Stonožku z Polska

Ahoj Stonožko,

jmenuji se Wiewlawa Lopatynska-Fabisiak a jsem učitelka v důchodu. Pracovala jsem na základní škole v městě Duszniki Zdrój. Moje děti malovaly vánoční pohlednice. Paní Běla Gran Jensen nás pozvala na stonožkový vánoční koncert. Dnes jsou mí studenti dospělí. Dobře si pamatuji na tyto koncerty i na příhody se Stonožkou. Srdečně Vás zdravím z Polska.

_____________________________________

Vždycky je něco jednou poprvé

Citováno z kroniky školy:
"Ve školním roce 1997/98 v týdnu 13. – 17. října probíhal na Základní škole Závodu míru v Pardubicích "Stonožkový týden"pod záštitou hnutí Na vlastních nohou s cílem pomoci moravským školám v Otrokovicích a Příboru zasaženými povodněmi. Naše škola nezůstala stranou a uspořádala benefiční koncert souborů Skřivánek a Bel Canto, na který jsme pozvali i zakladatelku hnutí paní Bělu Jensen. Druhou akcí na pomoc postiženým školám byla též prodejní výstava dětských kreseb. Výtěžek šel na pomoc Moravě."

Na první setkání se "Stonožkou" vzpomíná Marie Pavlosková, učitelka ve výslužbě

Žáci a žákyně páté třídy se tehdy v hodině výtvarné výchovy při motivačním úvodu dověděli, že tehdy "dnešní" úkol bude zcela výjimečný. Mají na titulní stránku přeložené A4 čtvrtky nakreslit vánoční přání, které prostřednictvím hnutí "Na vlastních nohou" - Stonožka pomůže dětem v různých místech naší vlasti i dětem v zahraničí. Přání muselo být pečlivě nakresleno a absolutně čisté na všech jeho stranách. Volili jsme techniku kresby pastelkami. Lavice dostaly ochrannou podkladovou vrstvu z bílého papíru a začalo se kreslit. Pokud na některé práci vzniklo nevítané daktyloskopické razítko prstu či jiná nežádoucí značka, muselo se začít znovu na čistou čtvrtku. Po dvou hodinách snažení se před tabulí objevila slušná výstavka žákovských prací. A dál? Dílo bylo hotovo a teď bylo třeba získat potřebné korunky, aby se daly poslat na účet "Stonožky“. Vydali jsme se společně na rušnou blízkou městskou ulici. Děti oslovovaly kolemjdoucí a nabízely jim svá dílka za dobrovolnou finanční částku s vysvětlením, jaké akci mají peníze pomoci. Dařilo se. Mnozí lidé ocenili originální práci a přání kupovali, ale byli i tací, kteří se sháněli po dospělém doprovodu dětí a chtěli vědět více. Bylo to poprvé, kdy děti prodávaly svou práci a získané finanční prostředky putovaly tam, kde jich tehdy bylo třeba.
Časovým odstupem více než dvaceti let vymizela z paměti přesná částka, kterou jsme tehdy získali. Není důležitá. Byla a jistě pomohla. Pro děti to byl výchovný zážitek, který prožily díky výchovnému hnutí "Na vlastních nohou" - Stonožka a odměnou jim bylo setkání s prezidentkou tohoto hnutí paní Bělou Jensen, která naši školu tehdy navštívila a dovedla hezky vyprávět o dětech, kterým Stonožka pomáhá. Teď už jsou tyto "Stonožkové děti" dospělými lidmi, kteří ve svém osobním či profesním životě třeba uplatní zásadu nebýt lhostejný k poskytnutí podání pomocné ruky, je-li toho třeba.

_____________________________________

Proč učitelé věnují žákům mimo školu svůj volný čas?

Hnutí Na vlastních nohou – Stonožka v Němčicích nad Hanou aktivně pracuje již dvacet jedna let. V místní základní škole tuto činnost zaštiťuje Mgr. Alena Řezáčová, která žáky na popud naší patronky paní Běly Gran Jensen přihlásila do projektu „Kriminální divadlo s poučením.“
Zpočátku to nebylo tak jednoduché, ale naše snažení se vydařilo. Vystoupili jsme v Chodově u Karlových Varů. Co tomu všemu předcházelo?
Je to spolupráce naší základní školy s paní starostkou Ivanou Dvořákovou, která přišla s anotací textu JUDr. Jarmily Pospíšilové (právnička a zároveň starostka malé obce).
Režiséři, spolupracující s naším ochotnickým souborem Na Štaci neměli bohužel prostor, a tak paní Dvořáková oslovila člena poroty festivalu Hanácký divadelní máj pana Ladislava Vrchovského, který povídku rozpracoval do scénáře. A v druhém květnovém týdnu se mohlo začít. Začala mravenčí třítýdenní práce s výběrem představitelů postav a s nácvikem hry s žáky. To zajistila paní učitelka Alena Řezáčová. Kteří herci hráli?
Žáci Daniela Kroupová, Kamil Ošmera, Karolína Štěpánková, Vítězslav Mikulčík, Kateřina Domanská, Klára Jemelková, Michaela Vosičková, Vlastimil Adam Palíšek, Tereza Kvapilová, Romana Novotná, Antoním Bartošík, Michal Lenert, Ivana Dvořáková a Alena Řezáčová. A protože naše paní starostka Ivana Dvořáková pracuje se Stonožkou několik let, nebylo překvapením, že si s žáky také divadlo zahrála. Děkujeme jí, že si našla ve svém nabitém programu čas. Její role opravdu konečnému výsledku moc pomohla.
Do Chodova jsme vyjeli ve 4.00 hod. ráno a bylo jasné, že cestovní horečka udělala své. Někdo byl na nohou již od půl čtvrté. Šťastně jsme po pěti a půl hodinách docestovali na místo. Zde nás přivítali pan starosta města Chodova Ing. Josef Hora, místostarosta pan Patrik Pizinger a vedoucí odboru školství, kultury a vnitřních věcí Mgr. Ivana Sarkányová. Všechny přítomné v sále malé scény pozdravila paní Běla.
Na festivalu Krimifest jsme vystoupili s divadelním kusem „Než dáš ruku do ohně“. Následovala přehlídka soutěžních vystoupení, jež viděli i naši žáci. V konkurenci čtyř souborů jsme získali zvláštní ocenění a první místo (nutno dodat, že všechny tři soubory se umístily na prvním místě, neboť porota shledala vyrovnaný výkon všech účinkujících). Všichni naši herci hráli s neskutečným nasazením a jsem moc ráda, že jsem byla u toho. Po vyhodnocení a převzetí cen následoval zasloužený oběd a cesta do Karlových Varů, kde jsme si prohlédli kolonádu, ochutnali léčivé prameny a samozřejmě zmrzlinu.
Pan řidič Jaroslav Zatloukal přivezl děti šťastně a bezpečně do náručí rodičů, kteří netrpělivě čekali na své ratolesti na němčickém náměstí.
Zvláštní poděkování patří našemu doprovodu, který zajistil ozvučení a osvětlení během nácviku i při samotném vystoupení v Chodově. Byli to jmenovitě: ing. Jana Oulehlová, Ladislav Foltýn a místostarosta města ing. Jan Vrána. Žáci se naučili zase něčemu novému, seznámili se s novými kamarády, poznali na cestách krásy naší vlasti a co je nejcennější, uložili si do své paměti, čemu se vyvarovat na cestě životem (toto poučení vyplývá z divadelní hry, kterou hráli).
Právě pro tyto chvíle věnuji žákům svůj čas navíc!!!

Mgr. Alena Řezáčová

_____________________________________

Pomoc dětem v Afghánistánu

Naše škola ZŠ a MŠ Hranice IV – Drahotuše patří mezi „Stonožkové školy“ již od roku 1992 a řídí se heslem Stonožky "Děti dětem". Pokud můžeme, vždy se zapojíme do akcí, které dětem pomáhají.
Když jsme se dozvěděli o humanitární sbírce, kterou organizoval hranický kameraman pan Vlastimil Mach před svým odjezdem do Afghánistánu, neváhali jsme ani chvíli. Vloni jsme totiž měli ve škole besedu s pplk. Pavlem Lipkou, který nám o Afghánistánu vyprávěl, a shlédli jsme dokumentární film, který pan Vlastimil Mach natočil. Děti viděly i slyšely, v jakých podmínkách se jejich vrstevníci v Afghánistánu učí, a proto se do sbírky zapojili téměř všichni žáci a všichni učitelé.
Ve škole je 151 žáků a přesto se nám podařilo nashromáždit dvě velké krabice školních potřeb - psacích potřeb (tužky, pastelky, průpisky), sešity, mazací gumy, strouhátka, deníčky, pravítka, omalovánky, skicáky, štětce, lepidla, pouzdra, nůžky, bloky, balíky papírů, křídy, barevné papíry, temperové barvy, desky, zvířátka, vodové barvy, pexesa, pytlíky, stojan na psací potřeby.
Doufáme, že i tato naše malá sbírka pomůcek děti potěší a pomůže jim ve vzdělávání.

Mgr. Milena Foltýnková

_____________________________________

PASTELKY. Malá detská rúčka vyberá žiarivú žltú, zelenú,tancujúcu červenú ... a v púzdre zostáva posledná - ČIERNA. Nikto ju nechce. Svet detí sa predsa kreslí dúhovýni farbami. A predsa ... z púzdra mizne i čierna pastelka. Z nakresleného obrázku sa na nás pozerajú veľké, smutné, ČIERNE oči ... oči afghánskeho chlapca.

Michaela Hanáková,12 rokov

Už 17 rokov kreslia žiaci výtvarného odboru v ZUŠ v Starej Turej svoje krásne a úprimné obrázky, ktoré otvárajú srdcia všetkým ľuďom. Ich počet sa dnes blíži k číslu 9000. V poznaní obsahu hnutia Na vlastných nohách našli hodnotu a užitočnosť vlastnej detskej práce, sebauplatnenie a zmysluplnosť pojmu humanita, bez často vyslovenej otázky - Čo za to? Lahostajnosť je bolesťou našej spoločnosti, preto ochraňujme našu STONOŽKU, ktorá toto slovo našťastie nepozná. Jej slovník začína slovíčkom ĎAKUJEM, ktoré jej vyslovujú dnes už dospelé stonožkové deti.
_____________________________________

Volám sa Mgr. Art. Katarína Poliačiková a mám 27 rokov. V marci tohto roku som začala doktorantské štúdium na Vysokej škole výtvarných umení v Bratislave. Mám za sebou dve samostatné i niekoľko spoločných medzinárodných výstav, dôležitou pre mňa bola napríklad výstava Donumenta 2009 v Regensburgu, Nemecko, alebo výstava finalistov Essl Award 2009 v Essl Museum v Klosterneuburgu pri Viedni. Zásadné pre mňa boli však i roky strávené na Základnej umeleckej škole v Starej Turej, kde som si pod vedením Mgr. Miroslavy Lacovej pomaly ale isto formovala svoj vzťah k umeniu, trpezlivosť, odhodlanie a v neposlednom rade presvedčenie o tom, že umením naozaj môžem, i keď nepriamo, zasiahnuť do chodu sveta. Pri tomto zistení zohrala dôležitú úlohu Stonožka. Stonožka pani Bely Jensen ma sprevádzala pri kreslení vianočnách pohľadníc v horúcich letných dňoch a ja som s ňou presedela celé hodiny za stolom v chládku našej kuchyne, pretože aj dieťa cíti, ak má niečo zmysel. To, ako som svojim dielom prispela k skutočne veľkej veci, som prvý krát videla na vlastné oči v Trenčianskej nemocnici,kde sme za prítomnosti manželky vtedajšieho prezidenta, pani Kováčovej, odovzdávali inkubátor. Vec, ktorú sme „vykreslili“, a ktorá bude zachraňovať životy. Pamätám si na ten pocit. Bol úžasný. Ďaľším zadosťučinením boli ďakovné pohľadice, ktoré mi prišli z Holandska i Nórska a účasť v letnom Tábore v Terchovej. Na tento týždeň veľmi rada spomínam. Skamarátila som sa tam s dievčaťom, s ktorým som sa o 10 rokov stretla na tej istej umeleckej vysokej škole. Teraz je jednou z mojich najlepších priateliek. Tieto a ešte oveľa väčšie zázraky s dosahom na ľudské osudy robí Stonožka už neuveriteľných 20 rokov. Spoluprácu s AČR pokladám za príklad funkčného modelu pomoci v krízových oblastiach. To, ako práve pomáhajú v provincii Lógar v Afganistane, je pre kvalitu života tamojšieho obyvateľstvo určite zásadné. Som presvedčená, že v dnešnej dobe, keď človek ľahko sklzne k povrchnosti a zištnosti, zohráva nadácia pani Bely Jensen dôležitú úlohu nielen v zlepšovaní života tých, ktorí to potrebujú, ale i vo formovaní etiky svojich stonožkových detí, čo je istá
investícia do budúcnosti.
_____________________________________

"Keď sa hovorí o Stonožke, vždy si spomeniem na detstvo."

Spomínam si na chvíle na Základnej umeleckej škole v Starej Turej, bol som ešte dieťa. Týždeň čo týždeň som sa stretával so spolužiakmi z výtvarnej a so svojou učiteľkou, učil som sa kresliť a objavoval, čo všetko dokážem s farbičkami a papierom. Ešte som si nebol istý, ako mi to s kreslením pôjde, či sa to bude niekomu páčiť. Jedno som však vedel, že ma to veľmi baví. A potom prišla Stonožka a spolu s ostatnými som začal maľovať vianočné pozdravy. Vonku snežilo a ja som sedel v triede a s farbičkami vyrážal na cestu do fantázie. Hotové pohľadnice odchádzali do celého sveta. A po pár mesiacoch začali prichádzať dokonca pozdravy aj mne. Písali mi ľudia, ktorí sa stretli s mojimi pohľadnicami. Ďakovali mi, že ich moje kresby potešili. Pre mňa ako dieťa to znamenalo veľmi veľa. Dalo mi to istotu, že to, čo robím, sa niekomu páči a pomohlo mi to stáť pevnejšie na vlastných nohách. Dodnes mám doma odložené kópie vianočných pohľadníc, ktoré som kreslil pre hnutie Stonožka. Vymýšľal som si zasnežené krajiny, kde sa deti bezstarostne hrajú a nemusia sa trápiť. Bol to svet, kde si tí najmenší a najzraniteľnejší bez obáv mohli v teple domova rozbaľovať vianočné darčeky. Boli to obrázky šťastných detí. Boli to obrázky môjho sveta. To, čo bolo pre mňa, samozrejmosťou, však mnohé deti nepoznali. A práve vďaka Stonožke sa mohli aspoň o kúsok priblížiť k tomu, aby raz mohli povedať, že mali krásne detstvo. A je tomu tak dodnes. Hnutie pomáha spolu s Armádou Českej republiky dokonca aj v Afganistane, kde mnohé deti takmer prišli o budúcnosť kvôli neustálym sporom. Budovaním škôl a vzdelávaním pomáha tamojším deťom postaviť sa skutočne na tie vlastné nohy. Páči sa mi, ako pozitívne im Stonožka mení život. A páči sa mi, ako Stonožka zmenila život aj mnohým ďalším, ktorí sa stretli s projektom - veď zmenila život aj mne samému. Naučila ma, že naozaj stačí málo, aby som pomohol ľuďom v núdzi. Len trochu snahy, ochoty a času. A spomenúť si, keď si budem doma niečo kresliť, že pár kilometrov odo mňa je niekto, kto takú možnosť nemá a že musí bojovať o holý život.

Roman Samotný, 26 rokov, dramaturg, scenárista

_____________________________________

Ubehlo už osemnásť rokov, keď som sa ako jedenásťročná žiačka základnej školy zúčastnila na maľovaní pohľadníc so stonožkou. Je zaujímavé si uvedomiť, ako nás v živote veľmi ovplyvňujú zážitky z detstva, ako určujú naše hodnoty a smerovanie. Vďaka nadácii "Na vlastných nohách" som vnímala pomoc tým, ktorí ju potrebujú, ako niečo samozrejmé a aj obohacujúce. V súčasnosti pracujem ako školský psychológ a veľmi často pri práci s deťmi používam techniky arteterapie, ktoré majú síce skrytú ale veľkú výpovednú hodnotu. Deti sa rady vyjadrujú farbami, čiarami, expesiou a na ich obrázkoch sú zachytené pocity, nálady a časti zážitkov. Organizácia "Na vlastných nohách" oslavuje svoje dvadsiate narodeniny. Tak, ako bežal život nás, detí stonožky, tak sa aj vyvíjala samotná organizácia. Vznikali nové projekty, ale zámer bol a je ten istý, pomáhať deťom tam, kde je treba. Videla som fotky z Logáru a vojakov AČR pracujúcich v Afganistáne, ako zabezpečujú materiál pre školy a nemocnice. Patrí im veľký obdiv za ich úsilie a aj za spôsob ako toto poslanie vykonávajú. Rada by som popriala „Stonožke“ ešte veľa takýchto úspešných rokov, detí, ktoré chcú pomáhať svojim rovesníkom a dospelých, ktorí vedia tieto deti viesť k empatii a altruizmu.

Katarína Gogová Vitková, školský psychológ, 29. rokov

_____________________________________

Dobrý den milá Bělo,
nejdříve by jsem se chtěl představit. Jmenuji se David Repetný a teď proč vám vůbec píši... před dvaceti lety, jste přijela po revoluci do Československa a navštívila v Praze první ortopedickou nemocnici Na Bojišti. Ležel tam přikurtovaný asi desetiletý chlapec, který měl optimistický pohled na svět a moc rád si s Vámi povídal. Jistě je to už řada let a ani si nemyslim, že si na něj pamatujete. Tak bych Vás chtěl touto cestou po letech pozdravit a popřát mnoho úspěchů a spousty rozesmátých dětských tváří... a hlavně poděkovat za všechny děti, kterým jste pomohla a nebo jen vykouzlila na rtech úsměv.

Děkuji a s pozravem David

_____________________________________

Milá Stonožko,

naše škola - ZŠ Felberova ve Svitavách - se do Tvého hnutí zapojuje od samého počátku. Celá léta se o aktivity pro Tebe starala paní učitelka Šatná, ta však odešla do důchodu a chvíli se nic nedělo. Potom přišel dopis od paní prezidentky Běly Jensen, že by nám ráda osobně poděkovala za naše snažení, a já si řekla, že převezmu štafetu po své kolegyni. Nechci psát o sobě ani o škole. Jak vypadá naše práce, může si každý přečíst v aktualitách Tvých webových stránek. Chci se v tomto dopise zamyslet nad Tvými velkými úspěchy.
Velmi často jsme oslovováni, abychom finančně či koupí upomínky přispěli na dobročinné účely. Pokud je to možné, každý rád přispěje, ale podporování Tebe, Stonožko, to je trochu něco jiného. Hnutím žije doslova celá škola. Ať už jde o malování přáníček nebo sběr pomerančové kůry pro Tebe, vždy je vyhlášena celoškolní soutěž, kterou děti vyburcujeme k vynikajícím výkonům. Za odměnu potom jedou nejúspěšnější žáci do Lucerny na Vánoční koncert nebo obdrží knihu, kterou jsi vydala. Tato materiální odměna však není všechno. My pedagogové máme velikou příležitost, jak v dětech probouzet a rozvíjet solidaritu, dobročinnost, toleranci, nesmiřitelnost s násilím a bezprávím, soucítění s potřebnými a jiné pěkné vlastnosti. Krásné je to, že pomoc je velice konkrétní. O Tvém aktuálním dění se děti pravidelně dovídají na nástěnce i sledováním webových stránek.
A nejdůležitější nakonec. Milá Stonožko, buď šťastná, že máš v čele takovou nádhernou, pracovitou a obětavou paní prezidentku. Ona Tě neřídí od zeleného stolu. Přichází mezi děti, zdraví se s nimi a neskonale nádherně umí chválit, oceňovat a povzbuzovat, což je velice důležité a příjemné. Kdo by nebyl rád pochválen za pěknou věc?
Přejeme Ti, milá Stonožko, další a další úspěchy. Všemi silami se budeme snažit, abychom i my ve Svitavách měli na těchto úspěších alespoň malý podíl.

Dana Horská a kolektiv žáků a učitelů ZŠ Felberova, Svitavy

_____________________________________

Vážená paní Jensen,

dovolte, abych Vám jménem vedení, učitelského sboru i žáků GJO poděkoval za navržení naší školy na cenu Ď, kterou zástupci našeho gymnázia v čele s panem ředitelem včera převzali v Praze. Ačkoliv pomáháme a vedeme žáky k pomoci druhým proto, abychom se nemuseli stydět sami před sebou, kdybychom nepomohli tam, kde pomoci můžeme, nikoliv tedy pro ocenění zvenčí, přesto se k uznání nestavíme lhostejně. Velký význam má zvláště pro ty, kteří se pomáhat teprve učí - pro naše žáky. Nám samozřejmě přichází rovněž vhod, neboť bohužel žijeme ve světě, v němž závist a nenávist jsou stále přítomny. Vaše navržení GJO na cenu je pro mě osobně signál, že jste byla s průběhem akce velmi spokojená. Vaše uznání a spokojenost zúčastněných škol nás velice těší a dodávají nám energii pro další práci. Ceny, již jsme převzali, si neobyčejně vážíme, protože její význam je podobně mnohovrstevný, jak mnohovrstevný byl smysl celé naší Stonožkové Kutné Hory. Když slyším, jak včerejší akce proběhla, jak ji včera naši žáci opravdově prožívali a jak hrdí byli na výsledek své práce a na naši školu, prožívám hluboký pocit spokojenosti. Za to Vám upřímně děkuji. Snad i Vy jste v uplynulých měsících poznala, že Vaši práci obdivujeme, podporujeme a že jste v nás získala svoje spolehlivé spojence. Pan ředitel právě odlétá do USA, mám Vás co nejsrdečněji pozdravovat. Přikládám rovněž pozdravy všech kolegů a svoje. Prožijte krásné léto a načerpejte síly do další práce. Na další setkání a spolupráci se těší

J.Posselt, GJO Kutná Hora