Hnutí Na vlastních nohou - Stonožka


Přejdi na obsah

Malý deník z Mali - nadporučík Josef Mikláš

Mali

První větou příběhu z Afriky bych rád pozdravil všechny přátele "Stonožky", děti, paní učitelky a každého, kdo má velké srdce pro pomoc potřebným.
Jmenuji se Josef Mikláš a s Armádou České republiky jsem služebně odcestoval do Mali, které se nachází v západní části Afriky. Celá mise jednotky ochrany bude po dobu téměř 7 měsíců především v hlavním městě Bamako a blízkém okolí. Při prvních okamžicích bylo hned zřejmé, že chudoba v této zemi je všudypřítomná i přes to, že země je bohatá na nerostné suroviny, jako je zlato či uran. Člověk by si řekl, že když je Mali na třetí příčce Afriky věžbě zlata, bude to zem krásná a bohatá. Krásná je. Tak, jak ji vídáme vyobrazenou v kalendářích na našich stolech či v přírodopisných seriálech, vypadá v městských oblastech naprosto přesně. I když nám tu neběhají kolem aut žirafy a sloni, což je škoda. Ale co do bohatosti, tak to už je smutnější příběh. Průměrný denní příjem je totiž v přepočtu jeden americký dolar. Vedle chudoby tuto zemi sužují historické a etnické problémy, proto je přítomnost mezinárodního společenství v zemi nezbytná. Naše jednotka působí v rámci mise EUTM (European Union Training Mission in Mali), tedy v překladu Výcviková mise Evropské unie v Mali. Čeští vojáci nejen cvičí maliské vojáky, ale plní i ostatní nezbytné úkoly. A součástí 3. úkolového uskupení AČR Mali, tvořeného především jádrem ze 74. mechanizovaného praporu z Bučovic, jsem i já. Na práci specialisty CIMIC (Civil - Military Cooperation neboli Civilně vojenská spolupráce) jsem se těšil. Tuto práci jsem zastával i v Eritrei, ovšem Afrika je charakterově dosti rozdílná. Jiný kontinent, jiní lidé a jejich myšlení, a hlavně úplně jiné prostředí.
Už dost o mně. Dovolte mi vás provést příběhem o úsilí a práci Čechů daleko od jejich rodin a domovů. Proč říkám Čechů? No protože i zde v Bamaku žijí Češi, o kterých jsme zpočátku nevěděli.
_________________________________________________________________________



16. srpna 2020
Když jsme naposledy odjížděli z místního sirotčince se smíšenými pocity, měl jsem jen pár nápadů, jak dětem pomoci a udělat radost. Pár dní na to za mnou přišli moji kolegové, zda si nepůjdeme na chvíli zasportovat. Na základně máme beach volejbalové hřiště. Naše základna je opravdu malá, a proto jsme rádi, že si občas máme kde společně zahrát. A protože všichni vojáci tady jsou sportovci, zájem o zápas ve volejbalu byl velký. Najednou nás zčistajasna napadla myšlenka: Uspořádáme mezinárodní charitativní turnaj ve volejbalu. A výtěžek půjde rovnou do sirotčinec! Nápad jsem diskutoval se svým velitelem a dalšími nadřízenými. Chtěli jsme si být jisti, že dobrovolné startovné bude dobře využito, a proto jsem zavolal paní Bibi ze sirotčince s otázkou, co by nejvíc potřebovali. A odpověď byla jasná: "Josefe, potřebujeme hlavně jídlo a hygienické potřeby pro děti." Bibi mi poslala dlouhý seznam věcí, které bychom snad mohli někde sehnat. V seznamu byly hlavně potraviny typu rýže, sušené mléko, těstoviny, hořčice, hygiena a voda. Bibi nám ulehčila práci a dodala název místního obchodu, což bylo super, jelikož obchody zde rozhodně nevypadají jako ty u nás doma a výběr surovin je tedy značně omezený. Rozhodně zde nemají obchodní domy jako v České republice. Většinou jsou zde obchůdky velikosti garáže pro jedno auto a navíc bez osvětlení.

Sepsali jsme tedy pozvánku, kterou obdrželi všichni vojáci na základně s tím, že jde o charitu a kdo chce, může jakkoliv dobrovolně přispět na místní sirotčinec. K našemu překvapení se přihlásilo 10 týmů o 4 hrajících členech. A to už je hodně. Samotnému by se mi vše chystalo velmi těžko, a proto jsem požádal pár kolegů o pomoc s přípravou. Musela se zařídit opravdu spousta věcí a s pomocí kolegů bylo vše lehčí. Jediná věc, kterou jsme zařídit a naplánovat nemohli, je místní nevyzpytatelné počasí. Na to se mě pan plukovník žertovně zeptal: "A co počasí? Máte ho taky naplánované?" Oba jsme věděli, že to naplánovat nelze, ale já jsem řekl: „Ano, pane plukovníku, i na to jsme mysleli a je objednáno slunce.“ A i kdyby bylo škaredě, měli jsme variantu číslo dvě, že by ráno i přes deštivé počasí proběhl nástup a seznámení hráčů s průběhem turnaje, výběrem dobrovolných příspěvků, nákupu všech surovin a za účasti našeho pana generála Ridzáka bychom dary předali paní Bibi odpoledne. No a turnaj samotný by se konal další týden, až by bylo hezky. Jde přece o dobrou věc.

V sobotu večer, den před zahájením turnaje, bylo vše přichystáno a na nebi byly vidět hvězdy. Dobré znamení, že vše by mohlo jít podle plánu. Ale nešlo. Probudil jsem se v 5 hodin ráno a šel se podívat z okna. "To snad ne," řekl jsem do pološera v pokoji. Pršelo a ne zrovna málo.
Nevadí. Vše bylo přichystáno. A nás nemohlo ani počasí zastavit. Při ranním nástupu jsem všem poděkoval za účast a zmínil, že opravdu hodně prší a že hrát se bude až za týden. Vojáci pak začali nosit peníze do kasičky. Dokonce dobrovolně přispěli i ti vojáci, kteří nemohli hrát, nebo prostě jen volejbal nebyl jejich šálek kávy. Ta částka, kterou jsme viděli po sečtení všech příspěvků, byla neuvěřitelná. Hromádka peněz o součtu 865 500,- západoafrických franků byla v přepočtu na naše peníze 35 399,- korun. Všichni účastníci souhlasili, že peníze budou použity na nákup potravin, a mohlo se jet nakupovat. Při nasedání do auta ovšem přestalo pršet. A tak přišlo nečekané rozhodnutí. I přestože vše bylo mokré, turnaj odehrajeme. Jsme vojáci a nejsme z cukru. Všichni tedy souhlasili a s hvizdem píšťalky rozhodčího se turnaj rozjel.



Povedlo se sehnat vše potřebné pro sirotčinec a my mohli vše odpoledne předat. Odpolední nástup zahájil pan generál František Ridzák a předal vítězům turnaje drobné upomínkové dary. Musím zmínit vítěze, protože to prvenství získali čeští vojáci v čele s velitelem jednotky ochrany kapitánem Janem Miklášem. Nutno podotknout, že to nebyl lehký boj o prvenství.

Na odpoledním nástupu byla přítomna i paní Bibi. Když viděla na vlastní oči, co všechno se pro děti nakoupilo, nemohla ani vyslovit, jak moc byla vděčná za to vše, co jsme pro ně udělali. Prý má nyní v sirotčinci 57 dětí, a jelikož se do sirotčince nevejdou všechny děti, o které se stará, pomáhá i dětem v okolí, a těch je i s těmi v sirotčinci dohromady přes sto padesát. Stává se jim, že se před bránou sirotčince objeví policie s malým dítětem, které našli na ulici bez rodičů, a ať se o něj postarají. Dle slov Bibi jsme nakoupili jídlo a suroviny pro děti na dva až tři měsíce. Jen pro zajímavost, nakoupili jsme nejen přes 300 kg rýže, 20 velkých konzerv sušeného mléka, které je tu velmi drahé, také několik desítek balení těstovin atd. Peníze, které tímto ušetřila, může paní Bibi použít na údržbu sirotčince, která je nákladná.



To všechno jsme naložili do velkého přepravního auta a s doprovodem obrněných vozidel jsme vše ihned po odpoledním nástupu do sirotčince odvezli. To, co nás tam čekalo, nikdo zás nezapomene. Všude byly děti. Zpívaly a tleskaly a tančily. Byly velmi šťastné, když viděly, co jim čeští vojáci přivezli. A nebyly to telefony a tablety či hračky. Bylo to jídlo.



Nesmím zapomenout na velmi důležitou část příběhu. Ráno po nástupu za mnou přišel voják z Irska. Je to kamarád a kolega, který dal sám za sebe největší příspěvek. A říká mi: "Josefe, před dvanácti lety jsem byl v Eritrei a v jednom místním sirotčinci jsme předávali také jídlo. Já jsem tehdy myslel na děti a jedné malinké holčičce jsem dal lízátko. Když jsem jí chtěl lízátko rozbalit, protože dívenka byla malinká a nevěděla si rady s obalem, nechtěla mi ho dát, protože si myslela, že ji ho chci vzít. Opatrně jsem lízátko rozbalil a holčička se do lízátka s chutí pustila. To lízátko jsem držel v ruce nejméně 15 minut, než mi zůstala v ruce jen plastová špejle. A já měl ruce celé zalepené. Je tedy pro mě velmi důležité, abys všem dětem koupil lízátka a předal jim je.“ A já slib splnil. Koupil jsem pro všechny děti lízátko. Dětí bylo na dvorku sirotčince více než padesát a ty, co už uměly mluvit, pěkně poděkovaly.

Nemohli jsme se moc dlouho zdržovat, asi po půl hodině jsme museli vyrazit zpět na základnu. Úsměvy na tváři nejen dětí, ale i českých vojáků napovídaly, že to všechno stálo za to.


29. července 2020
Nejednou jsem se zmínil, že svět je malý. A je to opravdu tak. Poprvé v historii velí česká jednotka celé zahraniční misi. A velitelem této mezinárodní výcvikové mise je brigádní generál František Ridzák. Když jsem panu generálovi říkal o Češích v Bamaku a o našich plánech s humanitárními balíčky z Roztok pro školu s českými kořeny, tak mi odvětil: "Já jsem také z Roztok u Prahy." A v Základní škole Zdeňky Braunerové pana generála také znají. Nezmínil jsem ještě svoji dřívější schůzku s českým velvyslancem v Mali panem Robertem Kopeckým. Ten o českých rodinách v Bamaku pochopitelně věděl, a když jsme se mu zmínili o našich plánech, rozhodl se, že navštíví školu s námi. Celá návštěva a předání se muselo rychle a pečlivě naplánovat, jelikož informace o budoucích demonstracích nebyly vůbec pozitivní. Veškeré plánování šlo velmi hladce, i když to nebylo jednoduché. Domluvit tolik významných lidí na jeden čas a místo dalo zabrat. Vše klaplo a my opět seděli v autě směr škola La Fontaine. Jediné, co jsme ovšem naplánovat nemohli, bylo počasí. Od rána pršelo. I v čase našeho příjezdu. Přivítal nás pan Ludvik a opět v dobré náladě a klidně pronesl: "Jen to počasí mohlo být lepší, i když mám déšť radši namísto vedra." Paní Dana nás očekávala v ředitelněi s nejstarší dcerou Mariam, jednou z šesti dcer a dvou synů rodiny Touré. Po několika minutách dorazili pan generál a pan velvyslanec. A v tu chvíli se nad námi počasí smilovalo. Vyšlo slunce a celé shledání bylo o dost veselejší. U takto mimořádné události se slušelo navzájem se představit a popovídat si v ředitelně. Na dlouhé rozhovory ovšem nebyl čas, a tak jsme se všichni společně přesunuli na dvůr školy, kde nás již očekávaly i děti. Ty byly očividně překvapeny, co dělá 40 krabic s českými vlajkami a obrázky stonožky uprostřed dvora, kde je povětšinu času jen zelený strom. Tyto krabice byly plné školních pomůcek (sešity, tužky, propisky, pravítka, ořezávátka a vše, na co si ze školních lavic vzpomenete). Pan generál popřál dětem vše nejlepší do jejich života a úspěšné studium, protože ony jsou budoucností této země. Na závěr jsme se museli, jak se říká, zvěčnit. Společné focení byl nezapomenutelný zážitek. Pan Ludvik ani nemusel zvyšovat hlas, aby ho všichni slyšeli, a zorganizoval děti na společnou fotku. I z toho bylo vidět, že děti mají k řediteli velkou úctu. Na závěr focení místní děti jednohlasně zvolaly česky AHÓÓÓJ! a my pomalu odešli k autům. Díky paní Běle Jensen, Stonožce, Čarodějnicím z Roztok, dětem a rodičům ze ZŠ Zdeňky Braunerové a dalších stonožkových škol a vůbec všem, co se podíleli na sbírce školních pomůcek, je na světě o něco více radosti. A my, vojáci v Mai máme něco, co nám nikdo nevezme - úžasný prožitek a pocit naplnění.



24. července 2020
Vše je připraveno a my konečně můžeme vyrazit za paní Bartákovou. Nenápadná škola uprostřed spletitých uliček bez cedulí s názvem ulice. Před školou již stojí paní Bartáková. Vítá nás úsměvem a vede rovnou do ředitelny za svým synem. Pan syn, vysoký, urostlý s česko-malijským jménem Mohamed Ludvik Touré, se představil rovněž česky s lehkým francouzským přízvukem. Ale češtinu nezapomněl, a proto nebylo většinou potřeba překladatele. Občas nějaké slovíčko bylo potřeba přeložit, ale to se vše dá pochopit po tolika letech v Mali. Tuto zemi již považují za svůj domov, ale na českou rodnou zemi opravdu nezapomněli. Představili jsme všem hnutí Stonožka a vysvětlili, jak české děti mohou pomoci dětem v cizích zemích. Zde se již samo nabídlo vysvětlení práce CIMIC a jak s dětmi mohou čeští vojáci pomoci jiným. A právě ony děti pod vedením české dámy, která se letos těší 80. narozeninám a skvělé kondici, nám přišly jako ty pravé, komu bychom mohli udělat radost. Hodinová schůzka byla plná informací o škole a proč vlastně česká škola v Mali. Paní Bartáková potkala svého muže v Čechách při studiu. V roce 1963 se odstěhovali do Bamaka. Zde začal jejich nový život. Kdysi měla paní Bartáková velký krejčovský ateliér, ale jednoho dne zloději ateliér vykradli a paní Bartáková jej musela definitivně zavřít. Ale řekla si, že přece nebude sedět doma. Velkou část svého života, a to konkrétně 27 let, věnovala vzdělávání dětí na gymnáziu zde v Bamaku. A to je dost zkušeností na založení mateřské školky, o které ještě nevěděla, že ji bude zakládat. Ovšem, těsně před založením musela odjet do České republiky za prací na cca 8 měsíců a její děti přemýšlely, jak donutit maminku zůstat s nimi a nenechat ji jezdit na tak dlouho pryč. A proto si řekli, že založit školku bude to pravé. Ta byla založena v roce 2002. Ze začátku navštěvovalo školku 17 dětí. Dnes jich je zde pravidelně 130 až 150. Tolik dětí denně je opravdu něco.

Po dvou letech od otevření ji rodiče místních dětí požádali, zdali by nemohla otevřít i školu, kde by děti pokračovaly dále ve studiu. Píše se rok 2004 a vzniká základní škola s názvem La Fontaine (v překladu Fontána). Syn Ludvik v minulosti pracoval na projektech životního prostředí a součástí byly i zdroje vody. Voda je pro život nezbytná. A vzdělání nezbytné pro budoucnost. Proto ten výstižný název školy, říká pan Ludvik.

Po založení se vedení školy ujal syn a maminka má na starost už jen školku. V roce 2013 založili i gymnázium stále pod vedením syna. To prý má velmi dobré výsledky. Navýšili počet hodin, jelikož dle stanov se mají děti učit ve škole a pak i doma. Což věděli, že nebude fungovat, protože (jak všichni víme) nikomu se doma učit nechce. Navýšili tedy počet vyučovacích hodin ve škole a o to více se děti naučí. Na základní školu denně dochází 367 dětí a na gymnázium 185 dětí. A to ze všech částí Bamaka, které je rozlohou přirovnatelné k Brnu. Na takový počet dětí je potřeba dostatek učitelů, a to celkem 57. Provoz školy a výplaty jsou hrazeny z měsíčního školného. Průměrný plat učitele je v průměru 150 000,- XOF (v přepočtu cca 6 000,- Kč). Někteří rodiče ovšem kvůli chudobě peníze nemají, a škola proto několika dětem studium hradí. Děti učitelek nemusí platit školné rovněž, aby mohly učitelky pracovat a mít u sebe své ratolesti. Učitelé jsou pečlivě vybíráni formou testů. Ke všemu je paní Bartáková přísná, ale zároveň velmi laskavá.

Měli velké štěstí, že se od začátku vzniku nemuseli potýkat s velkými překážkami. Pokud problémy přichází, tak jsou potřeba řešit a vždy se to prý podařilo. Na otázku, co na založení školy a školky říkal pan manžel (pozn. již zesnul), tak odvětila, že nic. Prostě se rozhodla a doma to jako správná česká žena oznámila (smích). To, že mají tolik dětí, je zřejmě zapříčiněno dobrým renomé školy. Po maturitě pokračují děti dále ve studiu na vysokých školách. V nynější době se snaží přestěhovat gymnázium do jiné budovy, kterou je potřeba dostavět, ovšem nynější politická a bezpečnostní situace vše prodlužuje. Nedostatek financí je hlavní problém.

Na konci schůzky jsme paní Bartákové předali drobnosti ve formě českých sladkostí a velkého balení dobré české kávy. To musí potěšit každého. Za to jsme ovšem něco málo chtěli. A to, zdali by mohly místní děti něco namalovat dětem u nás v Roztokách. A prý to nebude problém. Paráda!

27. června 2020
V Mali působí vícero bezpečnostních složek ze států Evropské unie. A jednou z nich je i německá jednotka. Německý policista jménem Klaus, jenž měl na starosti výpomoc s výcvikem místních policistů, se na nás jeden den obrátil s prosbou. Pracoval zde od roku 2015. Samozřejmě, že jezdil i domů. I tak je to dlouhá doba. Jelikož měl rád děti, navštívil v roce 2015 místní sirotčinec. A od této doby se jim snažil pomáhat. Protože se jeho působení v Mali chýlilo ke konci, jeho prosba zněla, zdali jim nemůžeme taky nějakým způsobem pomoci. Jednoho dne zemřela šestiměsíční holčička, jelikož neměli finance na poskytnutí adekvátní lékařské pomoci. A jak řekl Klaus: "Toto se již nesmí opakovat." Situace umožňovala výjezd, a proto jsme už seděli v autě, směr sirotčinec. Nenápadný dům uprostřed místního slumu obklopený pár dětmi napověděl, že jsme na správném místě. Uvítala nás veselá menší paní, která rozhodně nevypadala na svůj věk začínající šestkou. A nezvyklé přivítání v anglickém jazyce doprovázely děti s radostí, že vidí české vojáky. Říká se, že se nemá chodit na návštěvu s prázdnýma rukama. Proto jsme s sebou vzali několik krabic hraček, oblečení, pitnou vodu a hygienické potřeby. Při prohlídce jsme viděli tři malinká miminka ležící na posteli. Ty měly ten den 40 dní. Naopak nejstarším bylo 12 let. Všechny tyto děti neměly štěstí mít svou rodinu. A proto je tu ona energická dáma jménem "Bibi", jež se o maliská dítka stará desítky let. Dokonce byla za celoživotní úsilí odměněna první dámou Mali. Bylo zřejmé, že v domě vládne pevná ruka. Děti byly ukázněné a stále zpívaly a tleskaly. Žádný povyk a běhání zleva doprava. Dokonce před námi i pochodovaly a salutovaly. My jsme vojenský pozdrav pochopitelně opětovali. Krátká a velmi emotivní návštěva v nás zanechala pocit, že pomoci můžeme. Protože se sirotčinec nachází ve velmi, velmi chudé oblasti, mají vytvořenou komunitu. Komu co přebývá, to poskytne dětem. Nejen věci, jídlo, ale i pomoc s chodem sirotčince či jakákoliv drobná výpomoc je vítána. Odjíždíme. Úsměv na tváři, jak byly děti hodné a zpívaly, měl hořkou příchuť. 27 dětí, které nemají to, co má pro nás obrovskou hodnotu. Rodinu. Tento příběh nekončí. Máme plány a k dětem se brzy vrátíme. A ne s prázdnou. Máme tu totiž balíčky od dětí ze ZŠ Na Výsluní z Uherského Brodu. A my k nim něco přidáme. O tom ale později.



26. června 2020
Mým prvním hlavním úkolem byla práce na projektu Armády České republiky pro maliské vojáky. Ekonomická situace jim nedovoluje mít tak dobré podmínky pro výcvik jako máme my doma. Proto jim naše armáda pomohla opravit učebny a podpořit je tak ve výcviku a vzdělání. Tento projekt mi byl jasně daný. Ovšem ostatní projekty pro místní obyvatelstvo již byla moje starost. Najít správné místo a lidi, kteří potřebují pomoci, není vždy jednoduché a předchází tomu studium oblasti a komunikace s lidmi. Proto pro práci CIMIC je důležitý kontakt s místními a osobní setkání. A na jedno takové setkání jsme se vydali. Když vám řeknu v tuto chvíli, že svět je malý proto, že je tu se mnou i Jakub Šimíček, kterého znáte ze skvělého příběhu ze Středoafrické republiky (také stonožkové webové stránky), tak stále to nebude ono. To lepší ještě přijde. Vydali jsme se navštívit pána, který je dlouho nápomocen našim vojákům tady v Bamaku. Nikdo mu neřekne jinak než "Papa". Asi proto, že se snaží o nás starat, jak nejlépe umí. Jeho pravé jméno je Tiecoura Kané. Dříve pracoval řadu let jako honorární konzul pro Českou republiku. Není ničím odlišný od místních lidí. Vysoký muž s krátkými kudrnatými vlasy se stálým úsměvem na tváři a oděn ne jinak než elegantně. Jediná odlišnost je ta, že mluví krásně česky. A to je na tom to skoro nejlepší. Měli jsme to štěstí ho navštívit přímo u něj doma. Ale to nejlepší nás potkalo vzápětí. U Papu doma byla totiž i jeho maminka. Milá a veselá paní Milada Kane. V průběhu návštěvy jsme se jí zeptali, zdali tady v Bamaku jsou jen oni žijící Češi. A odpověď nás velmi překvapila. Má zde další tři české kamarádky, které se do Bamaka odstěhovaly podobně jako paní Milada někdy v 70. letech minulého století. A jen tak letmo pronesla větu, když popisovala, co její kamarádky dělají: "Dana založila školku a školu." V tu chvíli jsme zpozorněli a začali se na ni vyptávat. Ochotně nám předala kontakt na svou kamarádku paní Danu Bartákovou. Tady začíná náš česko-maliský příběh.

Ihned druhý den jsem paní Bartákové zavolal. Nebylo divu, že byla velmi překvapena, když se na začátku hovoru někdo představil v češtině, a navíc jako voják. Po vysvětlení, proč jí vlastně volám, souhlasila s osobní schůzkou. Musela z určitých důvodů bohužel uběhnout velká řádka dní, než se povedlo uskutečnit osobní setkání.

12. května 2020
Mým předchůdcem byl kolega a kamarád kapitán Rudolf Panák. O jeho příběhu jste již na stonožkových stránkách jistě četli. Ten mě přivítal na letišti ihned po mém příletu a bylo vidět, že mě rád vidí. Hlavně z důvodu, že moje přítomnost znamená jeho brzký návrat domů k rodině.A říká mi s úsměvem na tváři: "Nazdar, Pepi, máš se na co těšit. Tady uvidíš věci, které jsi ještě neviděl." Měl pravdu. Třeba po cestě z letiště, když jsme všichni seděli v neprůstřelných vestách a přilbách v obrněných autech, nás míjel na motorce muž, celý oblečený v péřové bundě s kapuí na hlavě. Nám jen v maskáčích bylo nesnesitelné horko a pánovi na motorce očividně zima. Je potřeba zmínit, že bylo hodně přes 30 stupňů Celsia. Pro nás vedro, pro místní asi průměrná teplota.

Má práce mohla začít. A začínala těžko. Celou situaci nám nejenže stěžovala situace v Mali, ale i celosvětový problém nazvaný Covid-19. Musíme být opatrní a dodržovat přísná hygienická opatření. Nosit nepohodlné roušky a neustále si mýt ruce. I s tím se ale dá žít, znáte to taky.

_________________________________________________________________________


Češi v Bamaku podpořili školu, kterou založila Češka.
Velitel evropských sil výcvikové mise v Mali brigádní generál František Ridzák spolu s českým velvyslancem Robertem Kopeckým a českou jednotkou ochrany podpořili místní školu v hlavním městě Bamaku. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby tuto významnou místní školu nezaložila česká žena, rodačka ze Vsetína, paní Dana Bartáková.

Čeští vojáci z jednotky ochrany v Mali se o paní Bartákové dozvěděli úplnou náhodou. Již od roku 2013, kdy samotná výcviková mise vznikla, spolupracují čeští vojáci s bývalým honorárním konzulem ČR panem Tiecourou Kaném, zvaném lidově "papa". Když se nedávno účastnili jednání s bývalým konzulem v jeho bydlišti, potkali se i s jeho maminkou, paní Miladou, také původem Češkou.

Vojáky také zajímalo, jestli v Mali náhodou nežije i nějaká česká komunita. Paní Milada si okamžitě vzpomněla na své tři české kamarádky v Bamaku. Zmínila právě paní Danu Bartákovou, která se do Mali odstěhovala v šedesátých letech minulého století se svým maliským manželem, kterého potkala v tehdejším Československu. Paní Dana převážnou část života věnovala vzdělávání dětí. Po asi třicetileté praxi ve školství se rozhodla, že si založí svou vlastní školku. Ta se během let rozrostla na celý vzdělávací komplex.

Tohle české vojáky velmi zaujalo a rozhodli se, že paní Bartákovou musí navštívit. Domluvili se telefonicky, ale potkat se nebylo úplně jednoduché. Od června se v Bamaku rapidně zhoršila bezpečnostní situace. Četné demontrace a nepokoje v ulicích Bamaka bránily ve volném pohybu. Nakonec se specialistům na civilně-vojenskou spolupráci (CIMIC) přece jen podařilo do školy přijet.

Paní Bartáková, letos již osmdesátiletá, stále vitální dáma přivítala vojáky s nadšením a pověděla jim svůj příběh. Má šest dcer a dva syny. České vojáky mimo jiné zajímala také historie školy. "Školku jsme založili v roce 2002. Ze začátku ji navštěvovalo sedmnáct dětí. Dnes chodí do školky denně sto padesát dětí," vysvětluje paní Dana a pokračuje: "Za dva roky provozu školky mi sami rodiče navrhli, že by byli rádi, kdybychom otevřeli i školu, aby mohly děti pokračovat ve vzdělání. Tak jsme do toho šli."

Po založení školy přenechala paní Bartáková vedení jednomu ze synů, sama se věnuje, s ohledem na svůj věk, už jen školce. Za necelých deset let provozu školy se rozhodli založit ještě gymnázium, které má nyní velmi dobré výsledky. "Dnes školu navštěvuje zhruba čtyři sta dětí a gymnázium přibližně dvě stovky studentů. Děti dochází ze všech koutů Bamaka," popisuje syn paní Dany Mohamed Ludvík Touré a dodává: "Učí se u nás děti ze všech sociálních vrstev. Velmi chudým dětem vzdělání sami sponzorujeme." Za dobu své existence pod vedením české učitelky se škola díky píli a houževnatosti rodiny paní Bartákové vypracovala mezi tři nejlepší školy v Bamaku. Právě tyto nejchudší děti a právě proto, že se jedná o "českou" školu, podpořili čeští vojáci školními potřebami, které do Mali poslaly děti ze Základní školy Zdeňky Braunerové z Roztok u Prahy a dalších škol spolupracujících s dětským hnutím Stonožka. Sbírku pomohly zorganizovat tamější velmi schopné ženy, které si říkají "Roztocké čarodějnice" a které se každoročně věnují roztockým dětem a připravují pro ně zábavný a vzdělávací program.

"Chci vás, milé děti, pozdravit jménem dětí z roztocké základní školy. Přeji vám hlavně mnoho zdaru ve studiu, protože jste budoucnost této země," uvedl ve své promluvě k místním školákům shodou okolností roztocký generál Ridzák a připomněl, že tuto školu nedávno navštěvovaly i jeho děti. "Jedním z hlavních důvodů nedávného otevření českého velvyslanectví v Bamaku je rozvoj civilních vztahů, od podpory vzájemného obchodu a investic, přes sport či kulturu až právě po školství, aby se postupně vyvážily intenzivní vojenské česko-maliské vztahy. Ty se díky velmi oceňovanému působení českých vojáků již od roku 2013 těší velkému uznání a pro české velvyslanectví je proto velkou výzvou se tomuto skvělému renomé postupně vyrovnat. Jsem si ale jist, že se to podaří, protože Armáda České republiky otevřela české diplomacii v Mali dveře dokořán tím nejlepším způsobem," řekl na závěr návštěvy český velvyslanec Kopecký.

Nyní mohou do školy chodit pouze výstupní ročníky, školáci z devátých tříd a maturitních ročníků. Epidemiologická situace v Mali zatím docházku ostatním dětem neumožňuje. Škola také nese příznačný název "La Fontaine" - fontána. "Pracoval jsem dlouhou dobu v Timbuktu a tam je voda velkou vzácností. Velkou vzácností je i vzdělání, které můžeme našim dětem dát, proto jsme se rozhodli školu takto pojmenovat. Do budoucna bychom rádi naše gymnázium pojmenovali po významném českém vědci," uzavřel ředitel Ludvík Touré.






Pod nabídky:




Zpět na obsah | Zpět na hlavní nabídku