Hnutí Na vlastních nohou - Stonožka

Paní kapitánka Lada Kovářová, která má na starosti realizaci společného projektu Stonožky a Armády České republiky v Lógaru, nás prostřednictvím svém deníku bude pravidelně seznamovat s tím, jak celý projekt probíhá.

Informace o tomto projektu jsou uvedeny i na webových stránkách Armády České republiky. Klikni zde nebo zde nebo zde.
__________________________________________________________________

28. února 2010
Dnes v odpoledních hodinách přiletělo z Afghánistánu armádní letadlo s posledními členy tohoto českého kontingentu. Mezi nimi byli i velitel kontingentu plk. Schulc a a kpt. Lada Kovářová, která měla realizaci společného projektu Stonožky a Armády České republiky na starosti. Na letišti je přivítala také paní Běla. Bylo úžasné, když si navzájem děkovali za to, že se projekt mohl uskutečnit.
Dovolte, abychom i my jménem všech stonožkových dětí a pedagogů poděkovali paní kpt. Kovářové a jejím spolupracovníkům za vynikající práci, která umožnila doručit stonožkovou pomoc tam, kde to bylo opravdu velmi potřeba. A byli bychom velmi rádi, kdybychom mohli s nimi spolupracovat i při některé z dalších společných akcí.

22. února 2010
Poslední příslušníci mého týmu dnes odletěli zpátky domů. Je to trochu zvláštní pocit, zůstala jsem v naší kanceláři sama. Teda ne úplně sama, protože už tu jsou nováčci. Mým úkolem už je pouze předat jim veškeré možné informace, které budou ke své práci potřebovat.
Proto bych chtěla touto cestou poděkovat svým kolegům, Martinovi, který byl mým zástupcem, byl tím hlavním, který řídil veškerou administrativu naší kanceláře, Zdeňkovi, který byl mojí pravou rukou v projektech, Rudovi, který řídil všechny databáze a kontroloval nás ostatní, abychom si informace nenechávali pro sebe, ale ukládali je tak, aby s nimi mohli pracovat také naši nástupci, a v neposlední řadě můj dík patří i Přemkovi a Tomášovi. Vždycky jsem si z nich dělala legraci, že jsou takzvaní „volní hráči“, v praxi to znamenalo, že dělali to, co bylo zrovna zapotřebí, ale bez nich bychom asi ještě dnes seděli nad tou hromadou knih a snažili se je připravit k distribuci do škol. Díky, pánové, bez Vás bych neměla našim stonožkovým kamarádům co psát a tyto projekty by asi nikdy nespatřily světlo světa.
V tento moment se můj stonožkový deník blíží ke konci. Pokusím se Vám ještě ozvat před návratem domů, a pokud ne, napíšu Vám už z tepla domova. Díky Vám všem, klukům, holkám, pánům učitelům a paním učitelkám, to všechno, o čem jste si četli, mohlo vzniknout jenom díky Vaší pomoci. Děkuji Dufkovým, kteří mi pomáhali Vám předat moje zprávy, dále pak "stonožkové konzulce" Hance Flanderové, která až v dalekém Vietnamu bleskově překládala všechny texty pro anglické stránky, a hlavně děkuji Běle za důvěru a podporu.
Zítra předám pomyslné žezlo svému nástupci Lukášovi, takže další zprávy o tom, co naši vojáci a Stonožka dělají v Afghánistánu, už budou od něho.

20. února 2010
Poslední patrola! Veškerý materiál, kromě deseti kufříků pro lékaře, ve kterých ještě schází několik nástrojů, jsme předali na ministerstvo zdravotnictví. Spolu s námi se této patroly zúčastnili také američtí lékaři a zástupci americké vládní organizace USAID. Hlavním úkolem této patroly byl, kromě předání materiálu, také dohovor o dalších kurzech pro porodní asistentky. Příprava jedné porodní asistentky trvá více než rok a stojí mnoho peněz. Poslední kurz byl financován z prostředků Evropské unie, do dalšího výcviku se však zapojí také naši američtí partneři. Na poslední chvíli se k aktivitě rozhoupali také úředníci ministerstva zdravotnictví. Trochu pozdě přišli s přesným seznamem materiálu, který by měl každý set obsahovat. Mohou být naprosto klidní. V setech, které jim předáváme, je materiálu mnohem více. Samotné předání čerstvě vyškoleným porodním asistentkám proběhne až během slavnostního ukončení kurzu. Také této akce se zúčastní naši vojáci. Já už v té době budu dávno doma, takže tento poslední úkol už předám našim zástupcům.

16. února 2010

Poskládat všech 50 setů nám trvalo celý den, ale musím říct, že výsledek vypadá impozantně. Každou brašnu jsme naplnili materiálem, který jsme objednali, a k tomu jsme přidali materiál, který jsme dostali od našich zdravotníků. Každá porodní asistentka dostane kromě chirurgických nástrojů také spoustu obvazového materiálu a dalšího zdravotnického materiálu tak, aby mohla provést minimálně deset porodů v terénu. Balíčky pro lékaře jsou vybaveny ještě lépe. Obsahují nástroje na základní ošetření a vyšetření. Pevně věřím, že jak lékaři tak porodní asistentky budou spokojeni.

14. února 2010
Naše mise se pomalu, ale jistě blíží do finále. Půlka našeho malého týmu je již na cestě domů a další dva kolegové jsou už připraveni sednout do vrtulníku vyrazit směr ČR. Ještě ale není čas složit ruce do klína, ještě stále musíme dokončit poslední projekt. Proto jsme dnes všichni vyrazili do skladu a vrhli se na skládání porodnických balíčků. Něco jiného bylo vybrat materiál na internetu a objednat to. Teď to ale vidíme fyzicky a je to pořádný rozdíl. Papírově vím, že jsem objednala několik druhů nůžek a pinzet. Teoreticky tuším, co znamená kulatohroté, nebo nůžky zahnuté, ale s tím, jak vypadají ve skutečnosti, mám trochu problém. Důležité je nevzdávat se a navíc vždycky můžeme požádat o pomoc našeho kontingentního lékaře.

9. února 2010
Dnešek je zajímavý ze dvou důvodů. Za prvé dnes si dodavatel, kterého jsme najali na přepravu našeho projektu, odvezl poslední část materiálu pro školy. Něco málo nám tady zůstalo: dva globusy, několik knih a slovníků. To bude jako dárek pro ředitele a zaměstnance místního ministerstva školství. Také oni jsou ve většině případů učitelé a stále vyučují, a dobré vztahy s místními úředníky se nám a našim kolegům budou v budoucnu hodit.
A ta druhá dobrá zpráva je, že dnes přijeli naši kolegové, kteří nás tady v Lógaru vystřídají. Mého nástupce Lukáše jsem prozatím viděla jenom pár minut, ale už jsem ho stihla zasypat spoustou informaci. Do mého odletu z Lógaru ještě stále zbývají více než dva týdny, takže na předání všech informací bude ještě spousta času.

A málem bych zapomněla. Třetí dobrá zpráva je, že společně s našimi kolegy dorazila také první část setů pro porodní asistentky. Takže vzhůru do další práce!

7. února 2010

Jdeme do finále. Dnes jsme byli ve dvou posledních školách, které se nám podaří navštívit osobně a kde sami předáme školní pomůcky. První byla dívčí škola Bibi Fatima v Kolangaru. Paní ředitelka sice bohužel nebyla přítomna, a tak jsme předali materiál učitelce angličtiny, která zde vede kurz doučování. Jedná se o školu, ve které se vyučují kromě dívek také budoucí učitelky. Jak je v Afghánistánu běžné, nemají zde dostatek místa a výuka probíhá na směny. Proto jsme se rozhodli kromě učebních pomůcek přidat také stan, který nám ležel v našem skladu. Místo pro stan tu je a pozemek je oplocený, takže máme aspoň trochu jistotu, že stan nikdo nezničí.
Druhá škola se jmenuje podle afghánského prezidenta Hamid Karzai school a je prakticky za plotem základny. To je možná její nevýhoda, protože to vypadá, že ji vojáci občas přehlíží. I zde nás přivítali s velkou radostí. Jak je zvykem, děti pomohly s překládáním materiálu, za což si odnesly malý dárek - tužku, nebo propisku.

5. února 2010
Dnešní příspěvek mého deníku nebude o projektu, ale o tom, jak trávíme volný čas. Pátek je obvykle volný den, a proto jsme se ho rozhodli vyplnit aktivním odpočinkem. Tak by se totiž dal nazvat Sportovní den velitele. Celý týden se vojáci ze základny Shank, a to jak čeští, tak i američtí, a pochopitelně i všichni civilní zaměstnanci mohli přihlásit do soutěže v některé z mnoha disciplín. Bylo z čeho vybírat: střelecká soutěž, jízda zručnosti, stolní fotbálek, šachy, pro milovníky hazardu třeba poker a pro siláky například vis na hrazdě nebo přetahování lanem. A právě poslední disciplína zaujala nás děvčata z českého kontingentu. Vím, že přetahování lanem není zrovna holčičí sport, a proto jsme se to rozhodly pojmout poněkud netradičně. Každé ráno můžete tady na základně potkat některou z mých kolegyň, když jde do koupelny v barevných pyžamových kalhotách. Nijak jsme se na tom nedomlouvaly, ale prostě pyžamo je taková naše uniforma. No a tak jsme se rozhodly, že vytvoříme tým "Holky v pyžamu". Tento nápad vznikl asi v deset hodin ve čtvrtek večer, takže jsme neměly moc času na realizaci. Najít 12 ženských, které budou ochotny udělat si legraci samy ze sebe a trochu pobavit naše kolegy, nakonec nebylo tak složité. Stačily nám na to nakonec dvě hodiny. Pyžamo, culíky, plakáty a hlavně auto, abychom měly příjezd se vší parádou. Povedlo se. O půl dvanácté jsme přijely vozidlem Dingo na parkoviště, kde se pánové naplno věnovali sportovnímu klání. Přála bych Vám vidět jejich nechápavé pohledy, které rychle přecházely v úsměv. Hurá na ně! znělo z našich bojovných pokřiků. Pochopitelně jsme neměly šanci, a to ani za pomoci našeho kolegy veterináře Richarda, který se proměnil na chvíli v naši kapitánku Richardku. Pánům trvalo asi pět sekund, než nás přetáhli. Takže celá naše akce trvala i s příjezdem a ovacemi asi pět minut. Podle počtu fotek, které ale během té chvíle vznikly, to bylo velice úspěšných pět minut. Prostě přišly jsme, viděly jsme a zvítězily jsme… Tedy alespoň morálně, a na stupních pro vítěze jsem nakonec stála vedle kapitána toho nejsilnějšího týmu. Takže "Holky v pyžamu jsou naše hvězdy".

4. února 2010
Dnes máme za sebou další školu, tentokrát jednu z největších škol v distriktu Mohammad Agha, a to ve vesnici Pol-e-Qandahari. Tato škola byla kompletně zrekonstruována díky projektu civilních expertů našeho Provinčního rekonstrukčního týmu. Takže učebnice a další učební pomůcky se jim určitě budou hodit.

3. února 2010
Znáte tu písničku od Michala Davida Nesnáším loučení? Tak tu jsme si dnes trošku smutně u nás v kanceláři prozpěvali. Přišel čas loučení. Dnes odlétají první vojáci, kteří se za několik málo dní vrátí zpátky domů. Odletěl i náš kolega Zdeněk, který byl mozkem celé projektové dokumentace. Takže Zdeňku, díky moc za skvělou práci a ahoj doma.

2. února 2010
Po mém telefonátu se pan dodavatel dostavil, jak nejrychleji to bylo jen možné. Předložila jsem mu smlouvu, ve které podepsal, že zodpovídá za kvalitu přepravovaného materiálu. Okamžitě pochopil, co tím chci říct. Nechal si předložit přesný seznam a potvrdil, že veškeré škody, které vznikly, opraví nebo nahradí na vlastní náklady. Je to riziko, se kterým musíme všichni počítat. Ale vzhledem k tomu, že přeprava do tak vzdáleného distriktu stála necelých tisíc dolarů, neměla jsem ani chuť s ním o tom diskutovat. Na druhou stranu při volbě dodavatele přepravy jsme byli velice opatrní a s touto společností jsme doposud měli jen ty nejlepší zkušenosti. Proto pevně věřím, že vše bude v pořádku, a on nám přislíbil, že problémy do dvou týdnů odstraní.

1. února 2010

Po včerejším nadšení přišlo dnešní zklamání. Vrátili se vojáci z patroly do distriktu Azra. To je nejvzdálenější distrikt, kam směřovala naše pomoc. Je to distrikt, kam se nedostaneme na vozidlech, takže jsme museli využít přepravu vrtulníky. Vybavení do tří škol tam putovalo několik dnů předem na vozidle dodavatele. Dlouhá cesta a sněhová bouře se na něm bohužel podepsala. Jak jsme následovně zjistili, některé skříně a tabule cestu nevydržely. Okamžitě jsem kontaktovala dodavatele, který přepravu zajišťoval, protože tento problém budeme muset vyřešit.

31. ledna 2010
Moje oblíbená škola v Kumaidanu. Moc jsem se na patrolu těšila, navíc jsme pro tuto školu ke knihám a ostatním pomůckám přidali šicí stroje a látky. Cesta jako taková byla obrovským zážitkem. Nejdřív mělo jedno z našich vozidel poruchu, ale to se bohužel občas stává, vzhledem k náročnosti terénu a podmínkám, ve kterých musí vojenská vozidla fungovat. Také klimatické podmínky nám nepřály. Poslední dny sněžilo a cesta, která je normálně prašná, se proměnila v rozbahněný kanál.
Každopádně přijetí ve škole bylo jak jinak než velice přátelské. Zkontrolovali jsme čtyři šicí stroje, které přivezl předchozí den náš dodavatel. Předali jsme stovky metrů látek, knoflíků a nití, které udělaly všem paním učitelkám velkou radost, a pochopitelně také knihy, mapy, tabule a ostatní školní pomůcky. Samozřejmě následoval čaj a dlouhé povídání. Moc mě dojala jedna stará paní, která se rozplakala. Říkala mi, že ona sama dceru nemá, měla dva syny, ale jeden jí umřel ve válce. Řekla mi, že se za mě bude modlit jako za dceru, kterou nikdy neměla.
Po tomto dojemném rozloučení následovala dramatická část naší patroly. Naše vozidlo se svou vahou zabořilo do bahna a při každém pokusu o vyproštění se bořilo ještě hlouběji. Museli jsme odpojit vozík, ale za pomoci místních se nám podařilo nakonec vyjet. Pro některé z vojáků to byla jejich poslední patrola před návratem domů. Takže trochu dobrodružství nakonec.

30. ledna 2010
Dnes jsme předali školní pomůcky do dvou škol, a to ve vesnici Kolangar a Shast-e-Zeydabad. Jahdi, chlapecká škola ve vesnici Kolangar, je jedna z těch větších škol, a navíc je v dobrém stavu, protože byla našimi civilními experty zrekonstruována. Ve škole sice malá knihovna je, ale protože má škola více než 1000 studentů, budou se jim další knihy určitě hodit. Navíc během naší poslední návštěvy jsme si mohli ověřit, že škola je využívána i v období prázdnin, a to pro kurzy angličtiny a doučování. Pan ředitel nám v knihovně dokonce ukázal něco jako Knihu výpůjček, což je něco, co bych v místních podmínkách ani nečekala. Je to dobré znamení, že budou knihy dobře využívány. Druhá škola, ve vesnici Shast-e-Zeydabad, je ještě větší, má dokonce 2200 studentů a vyučuje se zde i ve stanech, takže tady jsme se také trefili. Navíc ve škole nebylo po knihovně ani památky, takže to je dobrý začátek.

28. ledna 2010
Vzkaz pro paní ředitelku Mazancovou ze ZŠ Kanice: Paní ředitelko, jak jsem si posledně posteskla, že Vám tu bílou zimu závidím, tak dnes dorazila na pár hodin do Afghánistánu. Ráno jsme se probudili a venku bylo asi třicet centimetrů sněhu. Sice to byl pěkný pohled, ale na druhou stranu to není úplně nejpříjemnější, když se Vám sníh lepí na pyžamo při ranní cestě do koupelny. Teď ve tři hodiny odpoledne už je místo sněhu jenom rozbředlá kaše, ale i tak mi to na chvíli připomnělo domov.
A ještě jeden vzkaz pro všechny školáky: Doufám, že nikdo zás nebyl dnešním vysvědčením zklamaný a že si všichni užijete pololetní prázdniny, které si bezpochyby zasloužíte.

27. ledna 2010
Dnešní ráno bylo deštivé a nám způsobilo menší komplikace. Veškeré učebnice máme uložené ve stanu, který se normálně používá jako dílna na opravu vozidel. Celé dlouhé měsíce taky spadlo maximálně pár kapek. Dnes v noci se vyplnily sliby našeho meteorologa a přišel pořádný déšť. Bohužel nám zateklo do stanu, takže kolegové musí přeskládat veškerý materiál, který tam máme uskladněný, aby nám při větších deštích nenavlhl.
Po tomto nepříjemném probuzení jsem se společně se svým kolegou vydala na patrolu do distriktu Khoshi, kde jsme předali školní pomůcky do čtyřech škol. Tedy - předali není to pravé slovo. Tento distrikt sice není daleko od naší základny, je ale složité se tam přepravit. Proto jsme najali soukromého dopravce, který nám za úplatu materiál do škol dovezl. Je to velice spolehlivý dodavatel, z každé školy nám dovezl podepsané předávací protokoly, a dokonce předání i nafotografoval, abychom měli jistotu, že se materiál dostal na místo určení.

Ze čtyř škol se nám podařilo navštívit tři, a to ne úplně. Momentálně jsou v Afghánistánu prázdniny, a proto jsou některé školy zavřené, v ostatních probíhají kurzy a doučování. V první škole jsme viděli naši knihovnu a knihy jenom přes okno. Byla ale na místě a byly tam i knihy, a to je dobře. Vé škole probíhalo prázdninové doučování a kurzy angličtiny. Tady měli sice knihy uložené v jiné skříni než té naší, ale na druhou stranu, když jsem přišla do místnosti, kde seděli páni učitelé, tak jeden z nich si četl v knihze povídek a další měl otevřenou učebnici fyziky…. Tomu říkám úspěch. No a ve třetí škole nám pouze potvrdil guvernér distriktu, že byl přítomen předávání, ale že ředitel školy je v Kábulu, takže jsme se dovnitř nedostali. I tak mám z toho dobrý pocit.
Unavení a promrzlí jsme se vrátili odpoledne na základnu. Tam už na nás čekali dva dodavatelé. Jeden si přijel naložit materiál pro tři školy v distriktu Azra a ten druhý přijel s nabídkou šicích strojů a látek pro školu v Kumaidanu. Dámy mě teď určitě pochopí, ale byl to skvělý pocit. Dodavatel dovezl vzorníky látek. Bavlna, satén i vyšívané hedvábí jako z pohádek tisíce a jedné noci. Bělo, díky za povolení realizovat tento projekt. Po těch dlouhých měsících v Afghánistánu, kdy si ráno vybírám mezi dvěma uniformami s pouštním potiskem, jsem si najednou vybírala ze spousty barev a představovala si, co všechno by se dalo z té látky ušít. Nakonec jsem vybrala, ale věřte mi, bylo to těžké rozhodování.

26. ledna 2010
Ať žije moderní technika! Dnes jsme měli něco, co by se dalo nazvat telefonní konferencí. Na jednom telefonu já, na druhém Běla a na třetím Dufkovi ze Zubří. No a všichni dohromady jsme diskutovali o tom, co by se dalo ještě udělat, abyste byli co nejblíže tomu, co tady děláme. A vznikl nový nápad, který by se dal shrnout do jedné emailové adresy: lada.stonozka@centrum.cz. Chcete se na něco zeptat? Pokud to budu umět, tak Vám ráda odpovím. Mimo to jsme přišli na další nápad. Protože nám z celé celé částky, která byla určena na pomoc školám, ještě něco zbylo, domluvili jsme s Bělou ještě jeden projekt. Určitě si pamatujete, jak jsem psala o škole ve vesnici Kumaidan. Jedna z učitelek je švadlena a mohla by vyučovat děvčata šití. Nevím, jestli takový předmět na našich školách ještě stále existuje. My jsme si tady s mými kolegy už nemohli vzpomenout, jak se vlastně jmenoval, nejspíš rodinná výchova. Každopádně jsme se tam učili vařit, šít a vyšívat. Během poslední návštěvy školy jsme se o této možnosti bavily a já jsem moc ráda, že nezůstane jenom u slov.

25. ledna 2010
Dneškem jsme zahájili předávání školních pomůcek. První škola, do které jsem dovezli knihovnu a ostatní pomůcky, byla chlapecká škola ve vesnici Dag Kala. A hned první předání se proměnilo v akční záležitost. Tak, jak tu bývá zvykem, po příjezdu do vesnice obklopily naši patrolu desítky dětí. Jednomu z chlapců se podařilo v nestřeženém okamžiku sebrat z vozíku, na kterém jsme materiál převáželi, malou krabici. Okamžitě se dal na útěk. Naši vojáci to však zaregistrovali a upozornili učitele a ostatní místní lidi, kteří se ho vydali pronásledovat. Jaké asi muselo být zklamání tohoto chlapce, když zjistil, že v krabici, kterou považoval za velkou kořist, jsou jenom náhradní klíče a úchytky ke skříním. To byl asi důvod, proč ji okamžitě zahodil a zmizel v přilehlé uličce. Můžeme se na něho zlobit. My jsme jim přece přišli pomoci a on nás chtěl okrást… Na druhou stranu zkuste se vžít do jejich situace. V ten moment nám to tak humorné ale nepřipadalo, protože bychom přišli o klíče ke všem 25 skříním.

Teď se při představě malého kluka, kterého honí půl vesnice a on má přitom v rukou místo pokladu naprosto zbytečnou věc, musíme smát. Samotné předání školních pomůcek už proběhlo bez problémů. Jak mi popsal kolega Martin, tak páni učitelé byli z té spousty knih v šoku, a to v dobrém slova smyslu. Řekli mu, že je to víc, než kdy dostali od ministerstva školství a víc, než si kdy představovali.

24. ledna 2010
Skvělá zpráva. Zdravotnický materiál je na základně Bagram v Afghánistánu. Odsud poputuje do Kábulu a pak k nám na Shank. Včera jsme navíc absolvovali společnou patrolu s americkým zdravotním týmem, který nám bude pomáhat ve školení místních porodních asistentek. Mám velkou radost, protože teď vím, že je více jak jisté, že se nám podaří veškerý materiál předat do našeho odletu zpátky domů.
Na základně máme také víceméně všechny knihy, které potřebujeme k tomu, abychom mohli zahájit distribuci do škol. V pondělí to bude první škola ve vesnici Dagh Kala, v příštím týdnu další čtyři v distriktu Khoshi a moje oblíbená dívčí škola v Kumaidamu. Něco předáme osobně a něco rozveze dodavatel. Každopádně vím, co budeme dělat celý příští týden. Ve stanu, kde se normálně opravuje vojenská technika, je nyní náš provizorní sklad a v něm více než deset tisíc knih, které musíme rozdělit do 25 balíků. Vzpomněla jsem si na Irák, kdy jsme chystali tašky se školními pomůckami pro více než 500 dětí. Ach jo, už teď mě bolí záda, ale jinak to nejde. Je to jediný způsob, jak zajistit, že každá škola dostane to, co jí opravdu patří, a že v tom bude pořádek a řád.

22. ledna 2010
Pátek je v Afghánistánu volný den. Pro nás a naše kontraktory to ale neplatí. Chceme v pondělí zahájit distribuci, takže musím pracovat rychle. Další dodavatel pro mě znamenal šok. Dostal nabídku na dodání dalšího setu knih. Očekávala jsem cenu kolem 50 dolarů. Jaké bylo moje překvapení, když si řekl o necelých 90 dolarů a odmítal slevit. Ani po hodinové debatě jsme se nedohodli. Na druhou stranu byl jediný, kdo nám nabídl atlasy světa, a také pro nás bude zajišťovat přepravu do škol v oblastech, kam se s naší technikou z bezpečnostních důvodů nedostaneme. Je na něho spolehnutí a jsem si vědoma toho, že jeho cena za knihy byla tak vysoká, protože nabízí opravdu kvalitní zboží. Já ale myslím, že je lepší nabídnout maximum knih i třeba v horší kvalitě, než jenom pár, které sice budou mít obrázky a budou v pevné vazbě, ale škole, která má tisíc dětí, stačit nebudou. A taky u takto kvalitních knih hrozí větší nebezpečí, že skončí na černém trhu, a to nechceme. Takže jsme se sice nedohodli na knihách, ale podařilo se nám usmlouvat výhodnou cenu za dopravu a atlasy navrch. No a na cestě jsou ještě další tři dodavatelé.

21. ledna 2010
Všechno nejlepší k svátku, Bělo. My jsme Tvůj svátek oslavili prací. Další smlouvy, další dodavatelé a další dohadování o ceně. První objednávka dnešního dne byla na 15 knih po 116 kusech. Je to složitá matematika. Musíme rozlišit, kolik máme základních a středních škol, ačkoliv střední škola v místních poměrech znamená škola s 12 ročníky. Také záleží na velikosti školy. No ale v průměru to vychází na minimálně 4 knihy od každého titulu. K tomu jsme se domluvili také na anglických slovnících. Ani to není jen tak. V Afghánistánu se vyučuje v několika jazycích, takže i slovníků bude víc. Smlouvání o ceně vždycky vypadá tak, že si určím celkovou částku, kterou jsme ochotni zaplatit jednomu dodavateli. Pak zprůměrujeme ceny knih od různých dodavatelů a pak určíme cenu celého setu. V tomto případě jsme začali na 45 dolarech, tedy tam začal dodavatel. No a konečná cena byla 30 dolarů za set 15 knih. Usmlouvala jsem více jak třicet procent, což považuji za úspěch.

20. ledna 2010
Tak můžeme konstatovat, že projekty jsou v plném proudu. Dodavatelé si podávají dveře. Máme na základně složené tabule a knihovny, globusy a první dodávku knih. Teď nám zbývá dořešit další knihy. Od všech pěti oslovených dodavatelů jsme obdrželi více než dvě stovky různých knih, některé naši zkušení překladatelé rovnou vyřadili, abychom se nedostali do problémů s místní kulturou. Pár knih jsme vyřadili sami; ačkoliv neumím číst místní písmo, poznám, že pokud je na přebalu knihy dlouhovlasá blondýna, nebude to pravděpodobně kniha vhodná pro místní školy. Jsem moc ráda, že jsme se na začátku rozhodli pro zakoupení vzorků, protože jsme si tak ušetřili řadu problémů.
Komické je také to, že naprostá většina dodavatelů nám v momentě, kdy přiváželi vzorky, tvrdila, že jsou zadarmo. Když ale zjistili, že nedostanou celou zakázku, ale jen část, tak se začali omlouvat, že se jim to nevyplatí a že budou chtít vzorky zaplatit. S tím jsme ale počítali a těch vyřazených knih nakonec bylo jenom deset a ostatní použijeme v rámci jednotlivých setů pro školy.

17. ledna 2010
No to byl den! Během dneška jsme řešili tři projekty současně a to je moc i na náš malý tým. Musím však poděkovat všem svým kolegům a také ostatním vojákům. Zvládli to na jedničku.
Nejdříve přijel dodavatel, který dovezl potraviny pro chudé rodiny, což je projekt z finančních prostředků našeho kaplana. Vozidlo musí být prohlédnuto a zkontrolováno rentgenem, psy vycvičenými na vyhledávání výbušnin atd., protože nesmíme zapomínat, že jsme stále v Afghánistánu. Během té samé doby přijeli také zástupci Afghánské národní policie, kteří od nás dostali matrace, deky a obvazový materiál určený pro policejní stanice.
No a konečně přijel také „stonožkový“ dodavatel. Přivezl první náklad knih. Celková cena této dodávky byla 6 000 dolarů. Při pohledu na tu hromadu knih, nebo spíše sešitů, jsem trochu pochybovala, zda to není příliš vysoká cena. Je to více než 6 300 učebnic pro všechny předměty, které se zde na základní škole vyučují. Na jednu školu tak vychází dva kompletní sety. Je to ale jenom začátek, ještě jednou tolik těch samých učebnic nám doveze další dodavatel, a k tomu přidáme ještě odbornou literaturu. Mimochodem, dívala jsem se na internet, kolik stojí v Čechách sešit. Jsem trochu překvapená, jak se změnily ceny, přece je to už pomalu deset let, co jsem opustila školní lavice. Takže jsem klidnější, našich 94 centů za učebnici není až tak moc. Je to zhruba 18,- Kč, a to je i při afghánské kvalitě dobrá cena.

14. ledna 2010
Tak - a už tady máme první materiál pro projekt. Dodavatel dovezl 26 globusů. Je to jenom začátek, největší část můžeme čekat během několika dnů.

13. ledna 2010
Dnes jsem navštívila další dvě školy. Obě byly ve vesnici Kolangar. Jedna chlapecká, kterou již dobře známe a která byla opravena díky projektu civilních expertů našeho Provinčního rekonstrukčního týmu. Druhá je dívčí a já mám velkou radost, že mě paní ředitelka dokonce pustila dovnitř. Ve škole se kromě dívek připravují také budoucí učitelky, takže pro náš projekt je tato škola naprosto ideální. Už se těším na další návštěvu, protože v této škole mají opravdu naprosté minimum školních pomůcek. Z toho důvodu jsme se rozhodli, že dostanou nejenom knihovnu a mapy, ale že také přidáme sešity a psací potřeby a navrch ještě stan, protože kapacita školy je naprosto nedostačující a výuka probíhá na chodbách, či školním dvoře - a to hned ve třech směnách.

11. ledna 2010
Hurá! Největší část zdravotnického materiálu je již v pardubickém distribučním centru, což je jednotka, která má na starosti transport materiálu do misí. Pánové, kteří přebírali bedny s materiálem od chrudimských vojáků, se trochu divili. Porodnické nástroje nejsou pro vojenský svět zrovna typické…

8. ledna 2010
Během toho, co tady v Afghánistánu řešíme školní projekt, doma v ČR (konkrétně v Chrudimi) se začíná shromažďovat materiál pro porodnické balíčky. Jediné, co nám vlastně stále chybí, je několik málo nástrojů pro lékaře, ale i ty už jsou na cestě. Dokonce se i začíná rýsovat způsob, jak to všechno dostat do Lógaru ještě před našim návratem domů. Nezbývá mi než neztrácet víru. Nemám strach, že by se projekt nezrealizoval, kolegové, kteří nás vystřídají, to bezpochyby zvládnou stejně dobře jako my. Jde jen o to, že nerada odcházím od rozdělané práce, a proto tady všem s úsměvem tvrdím, že já budu klidně předávat humanitární pomoc i v den odletu.

4. ledna 2010
Nový rok jsme zahájili pracovně. Protože se nám v posledních dnech sešly nabídky a vzorky od všech dodavatelů, mohli jsme začít vybírat. Celková cena projektu školních pomůcek je více jak půl milionu korun. To je spousta peněz nejenom tady v Afghánistánu, ale také u nás v České republice. Rozhodli jsme se, že projekt rozdělíme mezi všech 5 dodavatelů, kteří se více či méně přiblížili našim požadavkům. Toto naše rozhodnutí nám sice zkomplikuje práci, protože to znamená 5krát více papírování, ale na druhou stranu to bude znamenat dobré vztahy i do budoucna.
Smlouvání o cenách je zážitek sám o sobě. Nikdy nevíte, kam až můžete zajít, a nejde to ani porovnávat s cenami v Čechách. Navíc dodavatelé mají ve zvyku tvrdit, že to je nejnižší možná cena, že oni sami to berou jako humanitární pomoc, anebo naopak během obchodu přichází s dalšími nutnými náklady, jako doprava, telefony, nakládání atd. V tomto jsem se naučila být naprosto nekompromisní, pokud někdo dostane projekt za 5 tisíc dolarů, musí nést takové minimální náklady, jako je 30 dolarů plat pro dělníky, kteří mu zboží nakládali.

30. prosince 2009
Dnešní den jsem nazvala "Dámská jízda". Jedeme na patrolu na Women Affairs Department za paní Najibou a pak také do dívčí školy ve vesnici Kumaidan. Nejedu sama, jedou se mnou také americké kolegyně z týmu CIMIC a americká lékařka. Pánové, co nám dělají doprovod, jsou z toho trochu nervózní. Tolik ženských na patrole ještě neměli, celkem je nás 6, a to je v mužském armádním světě opravdu hodně.
Jednání ale proběhlo naprosto skvěle, sice se trochu protáhlo, protože tolik ženských najednou si toho má obvykle hodně co říct, a to bez ohledu na národnost. Nejdříve jsme s paní Najíbou probraly způsob distribuce porodnických kufříků a poté jsme společně s učitelkami v dívčí škole obědvaly místní chléb a čaj a přitom probraly možnosti pomoci. Knihovna, kterou jim zamýšlíme předat, je nadchla. Také jsme řešily možnost zakoupení šicího stroje pro školu, aby se mohly dívky naučit šít. Zástupkyně ředitelky byla dříve švadlena.
Celá patrola nakonec trvala o tři hodiny déle, než se plánovalo, ale rozhodně stála za to a určitě nebyla véto sestavě poslední.

24. prosince 2009
Je Štědrý den, tady doma v Čechách. My tady v Afghánistánu normálně pracujeme. Začínají se nám ozývat dodavatelé. Jeden po druhém vozí na základnu knihy ze své nabídky. Nejsme z toho moc chytří, protože nikdo z nás neumí číst místní písmo a nezná jazyk. To bude úkol pro překladatele vybrat ty vhodné. Taky nás všechny překvapila malá hromádka knih v měkké vazbě. Je to asi dvacet knih o rozměrech sešitu. Jsou to knihy pro všech 12 tříd základní školy. I děti v páté třídě základní školy v České republice mají víc učebnic na jedno pololetí. Bohužel toto je Afghánistán a taky jsou rádi, pokud se naučí číst, psát a počítat.

Tato část projektu mě vždycky velmi baví. Ačkoliv na dovolené v Tunisu prchám z místního tržiště, protože se nerada hádám o ceně, tady je to jiné. Jsem k dodavatelům nekompromisní. Očividně je to překvapuje, a to hlavně proto, že jsem žena. Rovnou odmítám mapy a pomůcky, které neodpovídají našim představám, taky jsem zamítla nafukovací globus, který je očividně v Afghánistánu velice populární. A ani argumenty o kvalitním zpracování knihoven mě nepřesvědčí, svou diplomovou práci jsem psala v nábytkářské firmě, takže v nábytku se relativně vyznám a poznám, jestli je, či není kvalitně zpracován. Pochopitelně zde nečekáme zázraky a nemůžeme vyžadovat kvalitu, na kterou jsme zvyklí v Evropě, ale některé jejich argumenty mi připadají úsměvné.

21. prosince 2009
Začínám propadat trochu panice. Do setů pro porodníky mi stále schází větší nástroje. Ne, že bych nenašla dodavatele, ale na to, abychom je objednali, nám, i našemu lékaři s atestací všeobecný lékař, schází odborné znalosti. Nástroje, jako porodní kleště mi připomínají mučící nástroje ze středověku. Cena jednoho takové nástroje se však pohybuje řádově v tisících a my stále máme ještě 100 000,- Kč, které bych nerada investovala špatně. Proto se obracím na svého kamaráda - gynekologa doktora Gergela ze Zlína. Rád mě slyší, a jako poručík v záloze mi s úsměvem hlásí do telefonu, že je připraven splnit můj rozkaz. Vysvětluji mu můj problém. Podotýká něco jako že ho stále překvapuje, co všechno dělám, ale pochopitelně přislíbí pomoc. Po novém roce by měla tato poslední objednávka klapnout a pak hurá do Afghánistánu.

20. prosince 2009
Shromáždili jsme nabídky všech dodavatelů a musím konstatovat, že obchodování v Afghánistánu je víc než složité. Z gtoho, co nám dodavatelé poslali, nejsme moc chytří, a tak volím nestandardní variantu. Každého z dodavatelůů jsem požádala o dovezení vzorků knih, map a ostatních pomůcek a také tabulí. Tyto vzorky jim budeme muset zaplatit, trh zde má bohužel jiné pravidla než v Čechách. Na druhou stranu je pro mě podstatně výhodnější risknout a pořídit několik málo knih, které přesně neodpovídají našim požadavkům, než zadat nevhodnou zakázku za 30 tisíc dolarů.

8. prosince 2009
Mí kolegové se mi začínají smát, že se ze mě stal "gynekolog – amatér". Zní to trochu hanlivě, ale ve skutečnosti to znamená, že trávím dny na internetu a společně s naším lékařem hledáme kvalitní, ale současně levné lékařské nástroje a další materiál. Můžu říct, že jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí… Vím, že nejpoužívanější skalpel je velikosti 10, pinzeta má obvykle 18 cm a nejpoužívanější nůžky jsou tupohroté… Je to pro mě nový svět. Na druhou stranu jsem našla spoustu skvělých lidí, kteří chápou naši práci, a jsou schopni naši objednávku vyřídit co nejlépe k naší spokojenosti a rádi nám poradí.
Začínáme objednávat, protože čas jsou peníze, a kromě výběru materiálu před námi stojí další velký úkol, zajistit přepravu materiálu do Afghánistánu.

5. prosince
Kolega Zdeněk mezitím zpracoval naši nabídku na projekt pro místní logistické firmy. Požadavek od ministerstva školství nám pomohl v tom, co se týká škol, kam by měla pomoc směřovat, bohužel nám nepomohl v tom, co se týká konkrétních školních pomůcek a knih… Zkusíme to tedy obecně. Od pěti dodavatelských firem budeme chtít cenovou nabídku knih určených pro základní školy, což je zde v Afghánistánu až 12 tříd, zajímají nás také ceny map, nástěnných map zvířat, rostlin a názorných obrazů pro matematiku, psaní atd. Dále také globusy, pravítka a také tabule a skříně, které by se daly použít jako knihovny. Na zpracování nabídky dostali deset dní, takže uvidíme, čím nás překvapí.

1. prosince 2009
V uplynulých týdnech jsme se věnovali "průzkumu prostoru". To sice zní velice vojensky a akčně, ale ve skutečnosti jsme navštěvovali vesnice a hledali školy, které nám doporučil školský odbor jako místa, kam by měla směřovat naše pomoc. Během této doby také náš pan lékař oslovil několik firem, zabývajících se lékařskými nástroji, s žádostí o vypracování nabídky materiálu podle našeho požadavku… Musím bohužel konstatovat, že jsme byli zklamáni z jejich přístupu a také z cenové nabídky. Dvacet tisíc dolarů není malá částka, bohužel jejich přístup tomu neodpovídal a tak musíme začít od začátku… což znamená průzkum, tentokrát však internetu.

15. listopadu 2009
Podařilo se nám dopátrat tu správnou osobu z ministerstva školství. Dnes jsme s tímto úředníkem měli schůzku. Opět, již po několikáté jsem mu zopakovala náš návrh a vysvětlili co po něm chceme… Opět jsem si vyslechla, že potřebují počítače. Každopádně to vypadá, že můj argument, že nebudeme kupovat počítače do škol, kde nemají ani knihy a mapu světa a hlavně, kde nemají elektřinu, zabral. Přislíbil nám, že se pokusí seznam předat do konce příštího týdne, snad to klapne, protože další týden mají státní volno, což znamená, že nepracují. Bohužel nám předal také informaci o školních prázdninách, které začnou přesně za měsíc a budou trvat nejméně do 6. března. Nám to zkomplikuje prácí, ale na druhou stranu, chtěla bych být studentem v Aghánistánu.

Dnešek je úspěšný, kromě ranní schůzky se zástupcem školství se mi dnes podařilo rozvinout plodnou komunikaci s doktorem Hekmatulahem, což je lékař, který má na starosti výcvik porodních asistentek. Podle něho prošlo tímto výcvikem 60 žen a pro dalších 40 se kurz připravuje. Bohužel nemají dostačující vybavení pro porod v terénu. Je pochopitelné, že sety porodnického vybavení pro všech sto se nám nepodaří zajistit, ale pro část určitě. Co se týká složení setu, dal nám volnou ruku. Tento úkol jsem předala našemu lékaři, který kontaktuje své známé lékaře a pokusí se společně tento set vyspecifikovat. Co se týká dalšího vybavení pro lékaře a porodníky, tak jsme od místního ministerstva zdravotnictví obdrželi obsáhlý seznam materiálu, který jim schází. Nebudeme zasahovat do zásobování léky, kterých je zde velký nedostatek, ale zaměříme se pouze na lékařské a porodnické nástroje, které jsou určeny k opakovanému použití a kterých je zde také velký nedostatek.

12. listopadu 2009
Vracím se zpátky na základnu FOB Shank. Je to trochu šok po více jak třech týdnech v České republice. Začínáme pracovat na konkrétní formě projektů. Během mého pobytu doma se vyměnili úředníci na místním ministerstvu školství. Pevně doufám, že výměna bude k lepšímu. Již před několika měsíci jsem požádala ředitele školského odboru během jednoho jednání o seznam školních pomůcek, které by pomohly zlepšit kvalitu výuky. Výsledkem byl pětistránkový seznam všech škol v Logaru a požadavek 114 knihoven, 1850 počítačů a školních setů pro více jak sto tisíc dětí… očividně nepochopil, co jsme po něm chtěli.

29. října 2009
Během služební cesty do ČR proběhlo setkání s paní Bělou, během kterého jsme diskutovaly, jak by měla konkrétně vypadat pomoc v Afghánistánu. Nakonec jsme se dohodly, že nejlepší bude zaměřit se na děti v různé podobě. A to formou nákupu školních a výukových pomůcek a lékařského vybavení pro porodní asistentky a porodníky.