Hnutí Na vlastních nohou - Stonožka

Na pondělí 16. června 2008 pozvala paní ministryně obrany Vlasta Parkanová do prostor ministerstva zástupce stonožkových dětí, učitelů a paní Bělu, aby vyhodnotila a ocenila nejlepší literární práce, které vznikly v rámci společného projektu MO a Stonožky o životě válečných veteránů. Slavnostního aktu se zúčastnili také vzácní hosté z řad veteránů - gen. Sedláček, plk. Gablech, plk Straka, dále pak senátor MUDr. Richard Sequens, první zástupce NGŠ gen. Josef Prokš, poradce ministryně PhDr. Viktor Meca a koordinátor projektu mjr. Karel Kout.
Ve svém projevu paní ministryně zdůraznila důležitost setkávání nejmladší a nejstarší generace, neboť Ti nejstarší mohou předat mladým mnoho užitečného. Poděkovala všem našim veteránům, kteří věnovali projektu mnoho svého času a energie. Poděkovala také všem mladým spisovatelům, kteří svými pracemi prokázali, že je dané téma velmi zaujalo. Při této příležitosti pak bylo vyhodnoceno deset nejlepších "literárních děl". Paní ministryně ocenila i práci učitelek, které již po dlouhou dobu v rámci stonožkových akcí s armádou spolupracují.
Jménem stonožkových spolupracovníků pak poděkovala Mgr. Helena Dufková paní ministryni za výbornou podporu celému projektu a všem veteránům za ochotu a obětavost, se kterou mnozí, i přes svůj věk, najezdili stovky kilometrů po školách, aby poutavě vyprávěli své osudy během války.
Paní Běla pak ve stručnosti popsala, jak celý projekt probíhal. Poděkovala paní ministryni za vynikající nápad, který byl popudem k uskutečnění celé akce, veteránům za jejich nesmírnou obětavost a stonožkovým dětem za píli a zájem, který projevily při získávání a zpracování informací o jednom z nejčernějších období 20. století. Celý projev paní Běly uveřejňujeme na této stránce níže.

Vážená paní ministryně, vážení páni veteráni, vážení stonožkoví přátelé,

dějiny lidstva se vždycky zmítaly v křečích agonie, civilizace se vždycky potácela na pokraji katastrofy. Stránky historie jsou plné tragických příběhů o válkách, hladu, bídě, nemocech a nelidském chování člověka k člověku. A dějepis je předmětem, který učí o velikánech a o válkách. Ve většině zemích se oslavuje rok 1492 (v Norsku 991) a oslavuje se pompézně, že byla objevena Amerika. Kolik z nás přemýšlí o tom, kolik lidí bylo vyvražděno následkem toho v 16. století?
Francouzi jsou do dneška hrdí na Napoleona Bonaparte. Když vezmeme jen rok 1812 nedá se popřít, že Napoleon byl jedním z největších zločinců.

Stalin kdysi řekl, že když zahyne 100.000 lidí, je to statistika. Když zahyne jedinec, je to tragédie. Zda pro 20. století byla větší tragédie Stalin nebo Hitler, o tom budou historikové ještě dlouho diskutovat.

Když paní ministryně Parkanová loni na jaře navrhla projekt Veteráni a stonožkové školy, i můj osobní život dostal nové dimenze. Rozhodla jsem se totiž, že nejprve navštívím všechny navržené veterány osobně. Věděla jsem, že pokud se tato akce připraví správně, že může přinést hodně positivního pro vzdělání naší mladé generace.

Nikdy mě ale nenapadlo, že to budou právě ty dlouhé hodiny a dny s veterány, které zodpoví pro mne do té doby nezodpověditelné otázky:
Jak bylo možné, že v tak vyvinuté zemi jako bylo Československo, bylo v 50.letech popraveno 240 lidí, lidí, kteří byli ochotni obětovat své životy za 2. světové války? Jak bylo možné, že věznice byly naplněny čs. inteligencí a lidmi, kteří bojovali za svobodu našeho národa?
Díky veteránům tyto odpovědi už dnes mám, ať už diskuse s nimi šly jakýmkoliv směrem. Dny s nimi znamenají opravdu novou dimenzi, poučení a zamyšlení.

Dovolím si vyjmenovat některé:

• Tomáš Sedláček, se svojí rozvahou a moudrostí
• Imrich Gablech se svojí úžasnou humanistickou filosofií
• Miroslav Masopust, který podřídil celý svůj život tomu, aby se dostal do rodné země, ve které se nenarodil,
• Antonín Popovič, se svým bizarním vztahem ke gulagu
• Miloslav Štandera, který i v těch nejtěžších okamžicích neztratil ani hlavu ani otimismus
• Jan Horal, který bojoval u Tobruku a Dunkerque, pomáhal po válce a pomáhá doposud. Roku 2004 dostal z rukou Jejího Veličenstva Alžběty II, Řád britského imperia za charitu.
• Jaroslav Klemeš, tak hrdý na tatíčka Masaryka, člen Operace Platinum.
• Vladimír Maděra, poslední žijící člen skupiny, která v roce 1942 připravovala atentát na Heydricha.
• Prof. Václav Straka, nositel Řádu Čest. legie Francouzské republiky „Chevaliér“
• Stanislav Hnělička, také nositel Řádu Čestné legie Francouzské republiky
• a další.

Besedy ve školách nemohly mít větší úspěch. Děti byly více než vzorně připraveny. Je opravdu více než obdivuhodné, jak učitelé s dětmi pracovali před návštěvou vetarána.

Krásně to napsala žákyně Michaela Freitagová z Chýnova:
Pátek 19. října 2007 se zdál obyčejným posledním dnem pracovního týdne. To byl ovšem omyl. Pro náš ročník byl tento „obyčejný“ den moc důležitý. Konala se totiž dlouho očekávaná beseda pana generála Sedláčka a Stonožkového hnutí v čele s paní Bělou Gran Jensen.

Děti psaly práce o válce a o válkách a s napětím čekaly, kdo je vlastně přijde navštívit. Jediné, co znaly, bylo jméno a datum narození. A tak se najednou dějepis stal velmi napínavým předmětem, přestal to být předmět plný faktů a statistik. Najednou byla historie o opravdových hrdinech, se kterými se mohly pozdravit, plná jednotlivců s vlastními osudy. Děti pochopily, že kdyby nebylo obětavých lidí, kteří bojovali za naší svobodu, možná by dnes nebyla Česká republika, že možná by tu hrůzu nepřežili jejich prarodiče a že tím pádem by se možná ani nenarodily…a tak si také uvědomily, že zodpovědnost za tento svět leží na každém z nás.

Vážená paní ministryně, Vám děkuji za Váš nápad, Vám, vážení veteráni, děkuji ještě jednou za to, co jste obětovali ve Vašem životě, za to, co dodnes dáváte, a Vám, úžasní stonožkoví učitelé, děkuji za to, že jste opět odvedli skvělou práci, děkuji Vám za to, že jste.