Hnutí Na vlastních nohou - Stonožka

Milá Stonožko a stonožkoví kamarádi,

nejdříve mi dovolte, abych se Vám představila. Jmenuji se kapitánka Lada Kovářová a v současné době působím společně s dalšími vojáky Armády České republiky v Afghánistánu, v Provinčním rekonstrukčním týmu Lógar.
Se Stonožkou jsem se poprvé setkala v roce 2003 v Iráku, kde jsem společně se svými kolegy mohla předat iráckým dětem Vaši pomoc. Stonožka mě provázela i na mých dalších misích v Kosovu nebo v afghánském Feyzabadu. Díky Vám a Vaší pomoci se dnes stovky dětí v afghánských školách mohou napít čisté vody z nádrží, které postavila Stonožka. V několika školách se už děti nemusí učit pod horkým afghánským sluncem, protože Stonožka jim koupila stany, které jim slouží jako provizorní škola.
A proto jsem byla velice potěšena, když mě před nedávnem oslovila paní Běla Jensen s nabídkou, že nám Stonožka v Afghánistánu opět pomůže.
Možností, jak můžete pomoci, je nekonečně mnoho. Podle islámského kalendáře je zde právě rok 1388, což je vlastně středověk. Pravdou je, že nám, zhýčkaným Evropanům, to tady občas jako ve středověku připadá.
Ačkoliv je to už pár let, co jsem opustila školní lavice, stále si moc dobře pamatuji na to, jak vypadala moje třída, lavice, tabule, obrázky na stěnách. Někde na půdě bych ještě našla svůj slabikář, nebo sešity s diktáty a slovními úlohami z matematiky. Vzpomínky afghánských dětí na školní léta jsou asi trochu jiné. Třídy bez oken a bez lavic, často se učí přímo venku pod širým nebem. O učebnice se dělí několik dětí a nebo jim musí stačit jen to, co pan učitel napíše na tabuli. Školní pomůcky jako mapa, globus nebo mikroskop většina z nich nikdy neviděla.
Vzdělání je bezpochyby nesmírně důležité, ale ještě důležitější je zdraví. Nikdo z nás určitě nemá rád pravidelné prohlídky u doktora a řada z nás (včetně mě) se bojíme jehel a injekcí. Víme však, že až nám bude nejhůř, tak nám pan doktor pomůže. V afghánských nemocnicích často chybí základní léky a vybavení a proto řada dospělých a hlavně dětí zůstává bez pomoci a často umírá i na nemoci, které jsou v Evropě jednoduše léčitelné.

Vymyslet, jak by mohla Stonožka pomoci, nám tedy opravdu netrvalo dlouho. Školy a zdravotnictví, tak znělo naše rozhodnutí. Teď máme před sebou složitý úkol vybrat místa, kde bude Vaše pomoc nejužitečnější. Musíme vybírat pečlivě, protože i tady se stává, že přijde někdo silnější se zbraní v ruce a to, co jsme vybudovali, zničí, jen aby dokázal, že má moc rozhodovat o životech ostatních lidí. Dalším problémem je čas. To, co by nám doma trvalo týden nebo dva, trvá v Afghánistánu měsíc a více.
Já však pevně věřím, že společně se nám podaří vymyslet, jak pomoci těm, kteří to potřebují. Za roky, co se potkávám se Stonožkou, vím, že když se Vy, děti, do něčeho dáte, tak nás dospělé nakonec pořádně překvapíte. Na druhou stranu znám taky české vojáky a jsem nesmírně pyšná, že i já můžu nosit uniformu s českou vlajkou. Dohromady to dokážeme.
Milá Stonožko, už se moc těším na naši spolupráci a na rozzářené oči afghánských dětí. Protože i díky Tobě, vlastně Vám všem stonožkovým dětem, učitelům, učitelkám, můžeme my, vojáci, na vlastní oči vidět, že naše práce má opravdu smysl.

Z Afghánistánu
kapitánka Lada Kovářová
3. kontingent PRT Lógar