Hnutí Na vlastních nohou - Stonožka

Milí přátelé,
i když se neznáme osobně, ráda bych Vám napsala pár řádek... Bělina cesta po asijských krajích už sice skončila, ale silné zážitky a vzpomínky, které už teď mají své krásné „následky“, přetrvávají. Tohle psaní přijde jenom některým z Vás, těm nejvěrnějším a nejdražším... nechám na Běle, komu ho pošle. Není pro děti, protože dá nahlédnout i do těch smutnějších a beznadějnějších koutů východního světa.
Když Běla dorazila, na letišti jsme se našly snad po čichu... I když jsme se na Kladně viděly jenom letmo a neměly jsme dost času si popovídat a pořádně se poznat, bylo nám oběma hned jasné, že „to půjde“.
Běla přivezla nepředstavitelnou zásobu hraček, tužek, bloků a sladkostí pro děti... a taky strašně moc energie, hlavu plnou nápadů, i těch, které se ze začátku zdají jako totální poblouznění smyslů, ale k  jejichž řešení se vždycky dříve či později najde cestička... vždyť to znáte. Všechno jsme rozebraly u mě na balkóně, tam jsme ještě později seděly několikrát. Ten kdyby mohl vyprávět !!

Hned v pondělí po příletu jsme měli domluveno setkání v Mercy Centru... Paní Usanee, kterou někteří znáte z naší návštěvy na Kladně, Bělu a pana velvyslance přivítala spolu s Father Joe, který MC založil a už léta ho vede ... ale zpátky. Pro Bělu to bylo první setkání s HIV pozitivními dětmi. K tomu všemu si ještě pořád zvykala na časový posun a všudypřítomné horko, kterému my jsme už uvykli, ale pro evropskou „náturu“ to může být leckdy oříšek.
Je dobře, že jsme začali v Mercy Centru. I když slouží jako sirotčinec, nemocnice a hospic v jednom, přeci jen tam mají děti kde bydlet, mají svoji postýlku a jakous takous jistotu, že je o ně postaráno. Děti o své nemoci vědí, protože ovlivňuje jejich každodenní život. S přesností na minuty je potřeba brát denně koktejly léků, jejichž množství se mění v závislosti na jejich momentálním zdravotním stavu. Ten je bohužel velice citlivý na jakoukoliv fyzickou či psychickou zátěž, dokonce i změny počasí. Místní klima, které dovede vyšťavit i zdravého člověka, není k těm malým obzvláště přející. Mám s těmito dětmi zkušenost z dřívějška. Občas do Mercy Centra chodím, zahrát si s nimi... S dětmi také chodíme sem tam mimo centrum... pamatuji si, jak jsme je vzali do místního Dream Worldu, slíbili jsme jim, že jim ukážeme sníh... Skutečně tam mají halu, kde jsou permanentně 4 stupně nad nulou a dá se tam i sáňkovat... Děti byly moc nadšené (upřímně řečeno i my). Hrozné je to, že vždycky do poslední chvíle nevíme, kolik dětí s námi pojede, protože některé prostě na to zrovna nemají. Během hodiny se jejich stav může zhoršit natolik, že by mohl být ohrožen jejich život. Jejich malé organismy mají i mnohem slabší imunitu, takže reagují mnohem citlivěji. A zdravotní stav je na dětech i vidět. Jsou někdy strašně hubené, občas mají boláky po celém těle a různé vyrážky z toho nepředstavitelného množství léků, které musejí polykat. A pak ta hrozná únava, která vždycky někde číhá a objeví se zčista jasna... kapičky potu na čele, oči smutnější a smutnější - a ta strašná vůle v nich se s tou únavou poprat... v tu chvíli musí všechno pryč a nastat odpočinek. Když jsou relativně v pořádku, vypadají jako ostatní obyčejné děti a nemoc na nich vůbec poznat není... člověk si až říká, že to nemůže být pravda.

Když jsme s Bělou byly poprvé v Mercy Centru,  po rozhovoru s Father Joe jsme se šly podívat na děti, které měly zrovna odpočinek po obědě. Ve velké místnosti byly tři řady postýlek a všechny děti spaly. Kolem byly puštěné větráky, aby se jim lépe dýchalo. Když tam člověk vejde, je úplně cítit ta těžká únava a jejich snaha čerpat nové síly. Procházely jsme tam s Bělou a mě bylo trapné fotit jejich zasloužený klid... najednou se jeden chlapeček probudil... vycítil, že je někdo poblíž a rychle vstal a vztáhnul k Běle ruce. Neznal ji, ale byla to teta, které se mohl dotknout a která ho třeba i pohladí. To byla jedna z prvních fotek...
Pak se probouzely i ostatní děti a reagovaly stejně. Chtěly jsme vyfotit spoustu obrázků, které bylo potřeba poslat k vám domů. Tak jsme se do toho daly. Paní Usanee nám vyprávěla jejich životní příběhy, které jsou si bohužel velmi podobné. Všechny HIV pozitivní děti mají nemoc od svých rodičů, kteří jsou většinou již mrtví. Jejich zdravotní stav nebo sociální situace jim nedovoluje žít doma, mít svůj pokojíček a hrát si s kamarády... Několik z nich má to štěstí, že mají ještě nějaké žijící příbuzné, kteří je mohou čas od času navštívit. Těch je ale málo. Některé děti mají za sebou smutné dětství se zneužíváním vlastní rodinou, bitím a vypovězením z komunity kvůli nemoci, za kterou nemůžou... hrozivý na tom je fakt, že právě  tohle dětství, které bude kvůli nemoci krátké, je to jediné, co tyto děti prožijí. Běla byla báječná. Nejsem hrdina. Když jdu s dětmi ven a vidím tu jejich touhu jen se mě dotýkat, protože jsem tam pro ně... jsou na mně navěšené a já vypadám jako hrozen vína, nejde myslet na to, kolik jich tady bude za rok... určitě o pár míň. A za pět let?! Skoro nikdo... Na to myslet nemohu, protože mám v tu ránu slzy v očích... i teď, když to píšu. Ale přeci jen, jsem s nimi již v kontaktu nějakou dobu... Pro člověka, který se s dětmi vidí poprvé a uvědomí si tuhle hrůzu, to může být příliš... Běla vydržela.

Děti byly nadšené plyšáky, které Běla dovezla. Každé si vybralo jednoho a fotilo se s Bělou. Dodnes se divím, že jsme to všechno stihly a nepopletly, protože těch dětí bylo 24 a nám se podařilo všechny vyfotit a ke každému získat aspoň základní informace. A pro děti to byl zážitek, pobíhaly kolem a lumpačily jako naše drahá robátka ve školkách...
Když jsme byly v Centru, Běla si všimla dívky, která seděla u vchodu a měla tak zvláštní pohled... dozvěděly jsme se, že je jí 24 a je HIV pozitivní. Věděla o tom, samozřejmě... a věděla, že před sebou už moc času nemá. A z toho byla smutná, z toho děsného uvědomění si... a přitom by mohla dát tolik lásky, tolik radosti... ale není komu...
Z Mercy Centra jsme dorazily do našeho hlavního stanu... ke mně domů. Bylo jasné, že v Čechách čekáte na informace a jste jako na trní, takže jsme se hned daly do zpracovávání získaných údajů. Byl to maratón, ale když jsem viděla, jak Vy všichni tam doma na ty informace čekáte a jak jste všichni v duchu s námi a posíláte nám energii na dálku, tak jsme to v pohodě zvládly. Navíc – znáte Bělu – dodělat se to musí a jde to. I vy jste byli úžasní. To, jak jste se hlásili o jedno dítě za druhým a jakou rychlostí chodily Běle bez ohledu na časový posun SMSky se zvídavými dotazy, mě přesvědčilo, že jste parta úžasných lidí, kterým jde o skvělou věc a kteří za ní jdou srdcem.

Fantastické na tom je, že stonožkové děti si díky Vám uvědomují, jaké štěstí mají, že nežijí ve válce, ale mohou si užívat rodiny, zdraví a života v míru. A díky tomu jsou schopny pomáhat jiným dětem, které tohle štěstí nemají.  Jsem si jistá, že teď budou obohaceny o další rozměr a uvědomí si díky Vám ještě víc, že ke spokojenému životu stačí jenom málo a nemusí to být zrovna nejnovější počítač...
V úterý jela Běla s panem velvyslancem do Kambodži. Snažila jsem se Bělu připravit na to, že pokud je Thajsko a Mercy Centre smutné, není to nic proti Kambodži. Díky historickému vývoji s velmi smutným obdobím rudých Khmérů, které skončilo celkem nedávno, je takhle země ve vývoji mnohem víc pozadu než Thajsko. V ulicích kambodžských měst (o vesnicích ani nemluvě) bídu prostě vidíte a cítíte...
Období Rudých Khmérů za sebou zanechalo tisíce neúplných rodin a sirotků... v Kambodži ještě existují celkem rozsáhlá území, která jsou zaminovaná. A tak po ulicích chodí dospění a děti s amputovanými končetinami... S tím souvisí i úroveň lékařské péče a bohužel i míra informovanosti o chorobách typu AIDS. Vše je podřízeno tomu, že se musí uživit rodina. Pobíhá tam spousta dětí, které také vydělávají peníze. Jedním z nejčastějších způsobů obstarávání peněz je prostituce, bohužel i ta dětská... Bez tolik potřebné osvěty se tu přenosné choroby šíří jako lavina. Děti bohužel nejsou ušetřeny... a to je snad to nejsmutnější. Děti, které jsou nevinné. A těch nemocných stále přibývá. V Phnom Penhu, hlavním městě Kambodži, existuje projekt bratislavské školy veřejného zdravotnictví a sociálních prací Sv. Alžběty. House of Family, jak se projekt nazývá, se stará zejména o HIV pozitivní děti. Přímo v domě je jich ubytováno cca 20 (podle jejich současného zdravotního stavu; kdo je na tom lépe a má kam jít, tam není), další docházejí pro léky, jídlo, do školy nebo jen si zahrát s ostatními dětmi... V domě jsou 2 slovenští lékaři, kteří se o děti starají a ošetřují je. Poznala jsem několik z nich (střídají se po cca 4 měsících) a musím před nimi smeknout. V podmínkách, ve kterých se nacházejí, s tak nemocnými dětmi, pod  permanentním psychickým i fyzickým tlakem pracují ve dne v noci a vždycky tam pro děti jsou.  Jedná se o skutečný dům s jednou učebnou, kuchyní, ošetřovnou a velkou zahradou.
 Při své první návštěvě jsem se taky potkala se Seng Sophanem...
 Mohlo mi srdce utrhnout, když jsem najednou viděla, jak se otevřely dveře a vyšel on. Ve všem tom shonu a smíchu se najednou objevil, strašně malý, strašně hubený a strašně slabý – a strašně nemocný. Je mu sice 8 let, ale vypadá na 4. Tehdy měl ještě ke všemu tuberkulosu a jeho stav byl velmi vážný. Nemohl skoro chodit, jak měl oteklé klouby na hubených nožičkách, a plakal, protože kašlal a strašně ho to bolelo. Mohli byste takovému uzlíčku bolesti dát injekci? Ale on ji dostat musel. Zatímco ji Andrea připravovala, vzala jsem ho do náruče a chtěla pochovat. Pevně se mě chytil, jako by se chtěl své bolesti zbavit tím, že mi jí trochu přenechá. Kdyby to jen šlo... najedou se přestal hýbat a jeho stisk povolil. Krve by se ve mě nedořezal. Neměla jsem ani sílu zavolat Andreu, tak jsem čekala, až přijde, a brečela. Přišla a naštěstí zjistila, že Seng vyčerpáním usnul... Byl tak strašně unavený, že když cítil první náznak „bezpečí“ a toho, že na to není sám,  konečně  se uvolnil...

Tyto děti jsou stejně nemocné a jejich krátkými životy se prolínají stejné příběhy jako dětí v Mercy Centru. Jeden nebo oba rodiče zemřeli na AIDS nebo mají chorobu rozvinutou v závěrečném stadiu, domácí zneužívání, vypovězení z komunity, život na ulici... a jenom pár let života před sebou. V tomhle koutku světa je pomoc, kterou poskytují naši slovenští přátelé, nedocenitelná. Běla se s nimi dohodla na spolupráci... sponzorování dětí podobně jako v Bangkoku. Přivezla jim tužky a velkého plyšového medvěda, se kterým se pak fotili. Mám u sebe ještě spoustu hraček, které tu Běla nechala a které jim při své další návštěvě dovezu. House of Family je smutná zkušenost...

... ještě smutnější je ale nemocnice v Takeo, provincii cca 1.5 hodiny vzdálené od Phnom Penhu. Tam se Běla vydala ve středu. Jela tam s Lindou Vejlupkovou, která žije v Kambodži už tři roky a stará se nejen o HIV pozitivní děti, ale také pomáhá s naším českým projektem v Takeo. Nakupuje a předává rýži a sojové mléko. V tomhle místě si lidé tolik neuvědomují, jak jsou nemocní a že musí pravidelně brát léky... když jsou. A že musí pokud možno pravidelně jíst... a ne prodat tu porcičku rýže dál. To je potřeba lidi nejdřív naučit, ale jde to strašně pomalu... Navíc je všechno spojeno se strašnou korupcí a lidmi, kteří se nestydí obohatit se na úkor nemocných. Proto je nutno, aby na všechno někdo dohlížel; aby se rýže dostala do správných rukou, aby léky brali lidé, kteří je skutečně potřebují... V tomto je jedinečná Linda, která na všechno dohlíží... i když ji samotnou to vyčerpává.
V tomto místě taky žije Wayne; Američan, veterán z Vietnamu, který vede zdejší „nemocnici“. Wayne sám je poznamenán smrtí; vždyť byl v armádě a bojoval ve Vietnamu.
O tom, jak musel na rozkaz zabíjet, teď už dokáže mluvit, ale je jasné, že jizvy z let minulých zůstávají. Bere smrt jako něco normálního, nad čím není možno se pozastavovat a dlouho přemýšlet. Je tohle ještě lidské? Možná ale právě díky jeho životní zkušenosti na tomhle místě plném nemoci, umírání a utrpení vydržel tak dlouho a vydrží do konce svých dní.

Jeho velkou „chloubou“ je krematorium, které se mu podařilo vybudovat. Tak se může aspoň s dětmi a lidmi, kteří tam umírají, důstojně rozloučit. Když se ke krematoriu přichází, jsou na zdi vyvěšené fotografie lidí, které vyprovodil na poslední cestu. Je to strašně silné, člověk mluvit nemůže... všichni vědí, že i Wayne skončí v tomto krematoriu a jeho obrázek bude jednou na té zdi také viset...

I tady jsou pochopitelně děti. Běla se s nimi potkala...

První co Běla udělala, když přijela, bylo, že skočila do bazénu, aby ze sebe smyla co nejvíc, fyzicky i psychicky... sedly jsme si na balkón a povídaly. Jenže jsem se o návštěvě Kambodži moc nedozvěděla... nešlo to ven.
Její mise ale byla úspěšná. S House of Family v Phnom Penhu jsme se domluvili na adopci cca 20 dětí. Za roční poplatek cca 180 USD budou dětem hrazeny částečně léky a školní potřeby, částečně také strava. Dalších 6 dětí chceme vybrat v Takeo, u Wayna; tam musíme ještě domluvit, jakým způsobem bude Stonožka pomáhat. Díky situaci tam, komunikaci a nutnosti dohledu nad distribucí pomoci musíme všechno zabezpečit tak, aby se peníze skutečně dostaly do správných rukou. Podaří se nám to, určitě.

Následující čtvrtek jsme s Bělou jely opět do Mercy Centra. Cestou jsme vystoupily z auta dřív a procházely okolím, kde bydlí lidé ve slumech... nebo na ulicích. V nepředstavitelném množství odpadků, jejich „domy“ jsou stlučené z prken a živí se jak jen můžou.

Do centra jsme dorazily kolem jedenácté. Přišly jsme právě včas... děti si hrály nahoře a bylo zase veselo. Přinesly jsme tužky a bloky a malovaly jsme s nimi. Objevil se tam další dobrovolník, který chodí děti do Centra navštěvovat... shodou okolností Nor, který pracuje jako manažer jednoho bangkokského hotelu. Děti malovaly a byly moc veselé. Kreslili jsme hlavně Stonožky, které jsou na armádních blocích, co jsme dětem přinesly.
 
Další den jela Běla na jih to Satunu...
O tsunami bych mohla napsat knížku... bohužel. Byla to moje nejtěžší a nejsmutnější práce. Jela jsem tam ihned po té osudné neděli. Tolik beznaděje a lidského neštěstí už snad nikdy nezažiji. Z novin víte, jak to všechno probíhalo. A já se k tomu nechci vracet. V novinách se už ale bohužel tolik nedočtete, že thajských obětí tsunami bylo ještě více než západních turistů... a jak tsunami ovlivnilo jejich životy... Když jsem byla na jihu a jezdila po všech možných místech, kde mohli být ještě pohřešovaní Češi, setkávala jsem se pochopitelně s Thajci... Ten jejich úžasný úsměv, který mají na tvářích pořád a který bychom se mohli od nich naučit, jim na tvářích zůstal. V nastalé situaci ale byl strašně unavený, smutný a s velkou obavou, co přinese budoucnost. Moře, to krásné thajské tyrkysové moře, zabíjelo a nevybíralo si. Všude trosky, zmatek, fotky těl k identifikaci a všudypřítomný zápach těl, která se v tom horku rozkládala strašnou rychlostí.
Životy těchto lidí jsou závislé na turistech a krátké sezóně, která byla přerušena v půlce. Rybáři, majitelé hotelů a ostatní... tím, že sezóna ze dne na den skončila, nastalo pro ně krušné období. Ti, co přežili, mnohdy zachránili doslova holý život... přišli o domy, lodě a všechno ostatní. Tohle je také příběh většiny rodin dětí školy Baan Boh-chet-look v Satunu, školy, kam již Stonožka poslala prostředky na školní potřeby, uniformy a jedno jídlo denně až do konce roku. Kdybyste mohli vidět, v jakých příbytcích bydlí... a jak jsou na svoje nové uniformy pyšné !! I z toho nejchudšího přístřešku ráno vyjde dítě v čisté uniformě a jde do školy. To pro ně znamená hrozně moc.

I tentokrát doprovázel Bělu pan velvyslanec. Kromě něj i paní Usanee z Mercy Centra, která tuto školu našla. Děti byly nadšené... jak jinak. Běla jim od vás přivezla hračky, jaké možná nikdy neviděly, natož aby je měly, a děti si toho upřímně váží. Všichni chtěli Bělu vidět a osobně se s ní setkat. Myslím, že Běla měla z návštěvy pocit velmi dobře vykonané práce... práce vás všech. Nestačila hračky ani rozdělovat...

Thajsko je úžasná země a lidi tady neuvěřitelně přátelští a usměvaví, ochotní a vstřícní. Budhistické učení nenásilnosti a lásky k ostatním tu nese své plody. To mi v Čechách občas chybí. Proto jsem taky byla velmi mile překvapená, když jsem na Kladně viděla, jak vedete děti k tomu, aby se zajímaly o to, co se děje všude jinde na světě a k tomu, že mají pomáhat ostatním a hlavně dětem, které si svůj smutný osud nevybraly. A ještě více mě potěšilo, že děti tohle chápou a berou pomoc ostatním jako něco samozřejmého. Vědomí tohoto mě hrozně těší a já nemohu než Vám strašně poděkovat za všechno, co pro děti a s dětmi děláte.
Jsem moc ráda, že jsem se s Vámi alespoň takto na dálku mohla seznámit a drobátko proniknout mezi Vás a stonožkové děti. A taky pomoci s projekty, které tady Běla rozjela. Doufám, že se uvidíme i osobně a budeme si moci popovídat.
Teď mi ale nezbývá než Vám ještě jednou upřímně poděkovat za Vaši skvělou práci a znovu smeknout klobouk nad tím, co jste dokázali. Pozdravujte všechny stonožkové děti a moc jim ještě jednou jménem všech dětí tady poděkujte.
 
Vaše Hanka Flanderová
Bangkok