Hnutí Na vlastních nohou - Stonožka

Milé děti, vážení učitelé!

25. 7. 2005 jsem odlétala se stonožkovými dárky za dětmi do irácké Basry. Než jsem v Praze nastoupila do letadla, jako už předtím tolikrát mě zasáhlo to češství kolem, i to letadlo jako by bylo symbolem suverenity České republiky. Byl to nádherný pocit.
A pak jsme letěli. V noci. Všichni kolem usnuli. Já to nedokázala. Najednou letuška ohlásila: „Už jsme nad Irákem.“ Vyhlédla jsem okénkem ven. Nebe bylo kouzelné, tušově černé a zdálo se, že hvězdy jsou na dosah ruky. Kdybyste otevřeli okénko, snad byste se jich mohli i dotknout.
Letadlo se náhle pohnulo a já jsem se vrátila ze snu. Tisíc a jedna noc – a bomby. Přistáváme ve válce. Kráčíme přes plochu k letištní budově. Je pohádková – alespoň ty části, které z ní zbyly. A pak – „Nasaďte si přilby a neprůstřelné vesty!“ A jste v tvrdé realitě. (A v těžké realitě – vesta váží 25 kg a venku je přes 45°C ve stínu.)
Nasedli jsme do autobusu s neprodyšně zataženými záclonami. Cesta na základnu české vojenské policie je slalomem mezi betonovými zátarasy opletenými drátěnými sítěmi. Útočník neprorazí. Tohle už není sportovní disciplína. To je protiteroristický slalom.
Nevydržela jsem sedět za zataženými záclonami. Lehce jsem poodkryla okénko a s úděsem sledovala tu vyprahlou, pustou a válkou zdevastovanou krajinu. A náhle tam uprostřed toho prázdna stála vyzáblá žena se dvěma dětmi. Hrabaly se v zemi – proboha, co tam hledají? Co tam mohou najít?!
V doprovodu zástupce NGŠ AČR generálmajora Emila Pupiše a dalších vojáků jsem se setkala s dětmi. Bylo to nádherné. Zprvu se mě bály – byla jsem bílá. A bílí lidé pro ně znamenají nepřátele. Ale brzy se osmělily, chodily si pro dárky, vracely se, aby mě objaly a políbily. Od Vás, milé Stonožky, dostaly krásné batohy a školní pouzdra naplněná propisovačkami, pastelkami a dalšími potřebami. Společnost DELVITA jim věnovala překrásné hračky. Dojem se setkání s dětmi snad nejlépe vyjádřil jeden britský důstojník, který mi potom řekl:
 „Chtěl bych Vám moc poděkovat. Jsem tady už osm měsíců, paní, ale poprvé jsem uviděl štěstí.“

Také další setkání s českými vojáky na základně bylo velice příjemné. Udělali na mě dojem svou hlubokou lidskostí a citlivostí, s níž jednali s místními obyvateli. A pak mě nesměle oslovil jeden příslušník vojenské policie: „Paní Bělo, nechtěla byste se podívat na fotky dětí, které mám v počítači?“ Bylo to jako blesk z čistého nebe. To nebyly obyčejné fotografie, ty obrázky měly duši! Zvláště jedna fotografie malého děvčátka mě upoutala. Ta musí být v naší knížce! A bude tam.
Na závěr bych Vám, mí stonožkoví přátelé, chtěla poděkovat. Stále mám na mysli slova onoho britského důstojníka. Jak dlouho neměly ty děti důvod ke štěstí – a to tam byl jen osm měsíců! A nikdo z nás neví, kdy ten důvod budou mít příště. Jestli vůbec.
Říkala jsem jim, že jim neposíláte jen hračky a tašky, ale že jim posíláte hlavně hodně lásky.

Děkuji

Vaše

Běla Gran Jensen